Článek
Od paštikářů ke kalkulátorům
Češi a Chorvatsko k sobě patří tak pevně, až se z toho stala letní rutina. Auto na jih, apartmán, oblázková pláž, známá slova na cedulích a pocit, že Jadran je skoro domácí moře. Jenže právě u tak důvěrně známé destinace člověk nejhůř snáší změnu. A Chorvatsko se změnilo.
Dřív místní Čechy často škádlili jako paštikáře. Přezdívka stála na představě turistů, kteří si vezou jídlo z domova, aby ušetřili v restauracích. Dnes v debatách kolem chorvatské sezony přibývá i výraz „kalkulátoři“: lidé, kteří před zmrzlinou, pivem nebo večeří vytáhnou mobil, přepočítají cenu na koruny a začnou nahlas kroutit hlavou. Není to žádné oficiální označení národa. Je to spíš ironická nálepka pro chování, kterého si v letoviscích nelze nevšimnout.
A zároveň je fér dodat: Češi nepočítají bez důvodu. Chorvatsko už dávno není levná dovolenková náplast na dražší Itálii. Podle Eurostatu se cenové hladiny služeb v Evropě výrazně liší a u restaurací a hotelů patří právě tyto výdaje k položkám, které turisté vnímají nejcitlivěji. Chorvatsko se po přijetí eura navíc psychologicky porovnává snadněji. Čísla na účtence už nevypadají jako místní exotika. Vypadají jako eurozóna.
Chorvati Čechy potřebují víc, než si připouštíme
Posměšky jsou jedna věc, tvrdá data druhá. Chorvatský turistický svaz uvádí, že země v roce 2025 zaznamenala 110 milionů přenocování a Češi se podíleli 4,9 milionu nocí, tedy patřili mezi významné zdrojové trhy po Německu, domácích hostech, Slovincích, Rakušanech a Polácích podle chorvatského turistického svazu. Češi tedy nejsou okrajová skupina, kterou lze jednoduše odbýt jako národ s řízkem v alobalu.
Důležité je i to, kam jezdí. Istrie, Dalmácie a Kvarner staví sezonu na opakovaných návštěvnících, rodinách a lidech, kteří se vracejí roky. Chorvatský statistický úřad u Istrie za rok 2025 uvádí, že turisté z Česka tvořili 4,2 procenta zahraničních přenocování v kraji, přičemž jejich počet nocí meziročně klesl jen nepatrně podle dat chorvatské statistiky. To není obraz turistů, kteří by Jadran hromadně opustili. Spíš lidí, kteří zůstávají věrní, ale víc přemýšlejí, za co utratí.
A právě to místním často vadí nejvíc. Ne samotná úspornost. Chorvati dobře vědí, že dovolená stojí peníze. Vadí okázalé počítání, porovnávání každé kávy s českou hospodou, hlasité stěžování si u obsluhy a očekávání, že přímořské letovisko v hlavní sezoně bude fungovat jako supermarket na okraji Brna. To už není rozumné hlídání rozpočtu. To je špatná nálada dovezená k moři.
Šetřit se dá i bez trapnosti
Na české opatrnosti není nic špatného. Dovolená má mít rozpočet a nikdo není povinen utrácet za předražený koktejl jen proto, aby vypadal jako lepší host. Rozdíl je v provedení. Kdo si nakoupí snídani v obchodě, uvaří těstoviny v apartmánu a občas si zajde na večeři, nedělá ostudu. Kdo si sedne do restaurace, nad lístkem deset minut přepočítává, personálu vysvětluje, že „u nás by to stálo půlku“, a pak uraženě odejde, ten si o nálepku říká sám.
Praktický recept je jednoduchý. Jezděte mimo nejdražší srpnové týdny, vybírejte menší místa mimo hlavní promenády, čtěte menu dřív, než si sednete, a počítejte konečný účet včetně parkování, plážového servisu, trajektů a zmrzliny pro děti. Chorvatsko je pořád bezpečná a známá destinace; české ministerstvo zahraničí připomíná, že bezpečnostní situace je dobrá, ale v sezoně je třeba hlídat osobní věci a respektovat místní pravidla podle doporučení pro Chorvatsko.
Největší chyba je přijet s cenami z minulosti. Jadran z dob levných apartmánů, prázdných zátok a piva za pár korun už neexistuje. To ale neznamená, že Chorvatsko přestalo dávat smysl. Jen se z něj stala destinace, kde se vyplatí plánovat chytřeji a chovat se dospěleji.
Češi v Chorvatsku nemusí dokazovat, že nejsou paštikáři ani kalkulátoři. Stačí méně mudrovat nad účtenkou nahlas, víc vybírat podle vlastního rozpočtu a nezaměňovat šetrnost za neúctu. Místní nakonec většinou nevadí člověk, který neutrácí za všechno. Vadí host, který dává najevo, že mu je všechno drahé a zároveň očekává, že se mu za to budou ještě omlouvat.
