Dříve ráj, dnes turistická past. Slavná místa, která návštěvníci zcela změnili

Pojem turistická past nemusí označovat pouze předraženou restauraci s fotografiemi jídel. Celou pastí se může stát i město, ostrov nebo pláž, kde návštěvník zaplatí nemalé peníze, aby většinu času strávil v koloně lidí čekajících na totožnou fotografii.

Nejhorší je, že turisté obvykle míří za obrazem, který vytvořili cestovatelé před desítkami let. Chtějí prázdnou pláž, tiché rybářské město nebo západ slunce nad bílými domky. Na místě však najdou výletní autobusy, několikapatrové lodě, obchody se stejnými suvenýry a obyvatele, kterým se centrum vlastního domova stalo téměř nedostupným.

Následující místa nepřestala být krásná. V hlavní sezoně však masový turismus natolik změnil jejich atmosféru, že cesta za slavným výhledem často přináší více frustrace než skutečného poznávání.

Benátky bývaly živým městem řemeslníků, obchodníků a rodin. Dnes historické centrum během dne připomíná obrovský průchozí areál. Proud lidí se valí od nádraží k mostu Rialto a následně na náměstí svatého Marka. Místo toulání prázdnými uličkami přichází uhýbání selfie tyčím a čekání, až se na několik sekund uvolní výhled.

Služby se logicky přizpůsobily tomu, kdo přijede na několik hodin. Běžné obchody nahrazují prodejny masek, magnetů a rychlého občerstvení. Byty se mění na krátkodobé ubytování a skutečný život ustupuje turistickému provozu.

Město se pokusilo jednodenní návštěvnost regulovat vstupním poplatkem. V roce 2026 se vybíral během 60 nejvytíženějších dnů od dubna do července, přičemž pozdě zakoupený vstup stál deset eur. Samotná existence oficiálního systému vstupného ukazuje, jak daleko problém dospěl. Benátky mají stále své kouzlo brzy ráno a večer, ale jednodenní návštěva v letní sobotu už připomíná spíše přesun po přeplněném zábavním parku.

Modré kopule, bílé domky a kaldera patří k nejslavnějším obrazům Řecka. Zejména vesnice Oia se však před západem slunce mění v lidskou zátku. Návštěvníci zabírají schodiště, střechy i úzké průchody a někteří se kvůli fotografii snaží vstupovat na soukromé pozemky.

Problém zesilují výletní lodě, ze kterých během několika hodin vystoupí tisíce lidí. Ti se soustředí do stejných ulic ve Fiře a Oie, koupí několik drobností a večer odplují. Podle agentury Reuters navštívilo ostrov s přibližně 20 tisíci stálými obyvateli během jediného roku 3,4 milionu lidí.

Pro rok 2026 byl zpřísněn limit na 8 tisíc cestujících z výletních lodí denně. Ani ten ovšem z Oie neudělá tichou kykladskou vesnici. Kdo přijede v červenci jen na několik hodin a chce stejnou fotografii jako všichni ostatní, pozná spíš logistiku masového turismu než ostrovní život.

Thajská Maya Bay je asi nejdoslovnějším příkladem ráje zničeného vlastní popularitou. Po uvedení filmu Pláž sem začaly mířit stovky lodí a tisíce návštěvníků denně. Lidé přijížděli obdivovat nedotčenou přírodu, jejich čluny, odpadky a pohyb v mělké vodě ji však postupně ničily.

Situace dospěla tak daleko, že thajské úřady zátoku v roce 2018 úplně uzavřely. Korálové útesy a pobřeží byly podle úřadů poškozené nepřetržitým turistickým provozem. Po více než třech letech se návštěvníci mohli vrátit, ale jen za přísných podmínek. Počet lidí je omezený, lodě připlouvají zezadu ostrova a koupání v samotné zátoce zůstává zakázané. Obnovu a pravidla po znovuotevření popisuje Reuters.

Maya Bay je znovu čistší a příroda se zotavuje. Původní představa osamělého koupání na filmové pláži je však definitivně pryč. Současná návštěva znamená organizovaný příchod, omezený čas, dav na písku a pohled na vodu, do které se nesmí vstoupit dál než k okraji.

Hallstatt vypadá na snímcích jako klidná obec sevřená jezerem a horami. Jeho malé rozměry jsou ovšem zároveň největší slabinou. Návštěvníci se soustředí do několika úzkých ulic a na jednu slavnou vyhlídku, odkud vzniká téměř totožná fotografie kostela a jezera.

V nejvytíženějších dnech sem podle National Geographic přijíždělo až deset tisíc turistů, zatímco obec má jen kolem osmi set obyvatel. Místní kvůli masovému turismu dokonce blokovali příjezdovou cestu a žádali omezení návštěvnosti.

Problémem není jeden ohleduplný cestovatel. Katastrofální je součet autobusů, jejichž cestující během krátké zastávky projdou stejnou trasu, vyfotografují stejné domy a odjedou. Přijet mezi desátou a šestnáctou hodinou znamená vidět jednu z nejkrásnějších rakouských vesnic v její nejméně příjemné podobě.

Historické centrum Dubrovníku má omezený prostor sevřený hradbami. Když do něj současně zamíří cestující z několika velkých lodí, proud lidí se nemá kam rozptýlit. Stradun se zaplní skupinami s průvodci a cesta po hradbách ztratí atmosféru středověkého města.

Popularitu ještě zvýšil seriál Hra o trůny. Z města se postupně stala kulisa, ve které část návštěvníků hledá především seriálová místa. Obchody, prohlídky i ceny se tomuto rychlému způsobu spotřeby přizpůsobily.

Rozsah problému dokládá také doporučení UNESCO, podle něhož by udržitelná kapacita historického města neměla překročit osm tisíc turistů denně. Toto číslo uvádí monitorovací zpráva UNESCO. Dubrovník zůstává architektonicky úžasný, během vrcholu sezony však jeho ulice nabízejí spíš boj o prostor než romantickou cestu do historie.

Tato místa nejsou zničená v tom smyslu, že by zmizely jejich domy, skály nebo moře. Zmizela především původní atmosféra, kvůli níž se proslavila. V hlavní sezoně a nejvytíženější části dne už podle mého názoru za návštěvu často nestojí.

Řešením není přestat cestovat. Stačí odmítnout představu, že bez fotografie z Oie, Hallstattu nebo náměstí svatého Marka bude dovolená neúplná. Vedle slavných míst existují stovky ostrovů, měst a pobřežních vesnic, kde se stále normálně žije.

A pokud člověk na známou lokalitu přece jen zamíří, měl by v ní alespoň přespat, přijít mimo sezonu, utratit peníze u místních a respektovat, že fotografie zachycuje něčí domov. Jinak se z cestování stává jen závod o obrázek místa, které už ve skutečnosti neexistuje.