Článek
Vidrholec si špatnou pověst nevymyslel
Klánovický les je dnes nejrozsáhlejším souvislým lesním komplexem na území Prahy. Stačí však sejít z rušnější cesty a název Vidrholec, případně Fidrholec, mu začne sedět překvapivě dobře. Rovné průseky střídají podmáčená místa, hustší porost a odbočky, které po několika stech metrech vypadají téměř stejně.
Temná pověst nevznikla jen díky fantazii vypravěčů. Krajinou vedly staré obchodní cesty a hluboký les poskytoval zázemí lupičům i vojenským zběhům. Na místech opuštěných sídel později vznikaly myslivny, které měly podle přehledu Pražské přírody pomáhat chránit okolí před loupežníky.
Právě zde se začíná prolínat doložitelná historie s lidovým vyprávěním. K lesu bývají připojováni Petrovští, obecné staré označení loupežnické tlupy, i pohádka o zvířátkách, která poberty vyhnala z chalupy. Přímý důkaz, že známá pohádka vznikla právě ve Vidrholci, chybí. Příběh sem ale zapadl tak přesvědčivě, že už od místní tradice téměř nejde oddělit.
Pod stromy neleží Žák, nýbrž Hol
Největší zdejší záhada nemá podobu ducha, ale celé zmizelé vesnice. Hol se v písemných pramenech objevuje roku 1346 a naposledy jako živé sídlo v roce 1408. Archeologové její zánik kladou do první čtvrtiny 15. století. Nešlo přitom o pár chalup. Výzkum rozpoznal pravidelnou náves a přibližně 24 až 26 usedlostí.
Po staletí se však pozůstatky připisovaly údajné vsi Žák. Teprve nové vyhodnocení pramenů a archeologický výzkum ukázaly, že Žák byl název blízkého rybníka, zatímco domy patřily Holu. Podrobnosti shrnuje Archeologická mapa Prahy, která ukazuje také možné rozmístění někdejších dvorů.
Kdo čeká zříceniny s kamennými zdmi, může lokalitu snadno minout. Domy připomínají hlavně mělké prohlubně a nenápadné vyvýšeniny. V terénu zůstala středověká studna, části rybničních hrází a stopy po parcelách. Největší kouzlo spočívá v okamžiku, kdy si návštěvník uvědomí, že nerovnost pod listím není dílem kořenů, ale místem, kde před šesti stoletími stával dům.
Pověst nechala zvony spát pod hladinou
Záměna Holu a Žáku pomohla vyrůst jedné z nejpůsobivějších místních legend. Podle pověsti stávala u rybníka ves s kostelem a dvěma cennými zvony. Když se blížilo nepřátelské vojsko, obyvatelé je ukryli pod hladinu, aby z nich útočníci neulili děla. Ves zanikla, lidé se nevrátili a zvony zůstaly ve vodě.
Po letech je údajně odhalila tragická náhoda, když se ženě při máchání prádla zachytil šátek pod hladinou. Vylovené zvony pak měly skončit v Jirnech. Příběh má všechno, co dobrá pověst potřebuje: válku, zmizelé obyvatele, poklad i nešťastný konec.
Archeologie je střízlivější. Existenci kostela ani samostatné vsi Žák nepotvrdila a východní rybník později skutečně zatopil část ruin Holu. Legenda tedy není spolehlivým popisem událostí. V krajině ale vyrůstá ze skutečných hrází, skutečně zaniklého sídla a dlouho chybně používaného jména. Právě proto působí silněji než příběh vytvořený úplně od začátku.
Nejlepší trasu začnete rovnou u vlaku
Nejjednodušším výchozím bodem je železniční zastávka Praha-Klánovice, kam jezdí linka S1 z centra Prahy. Aktuální spoje zveřejňuje Pražská integrovaná doprava. Auto zde není výhodou: výlet lze dokončit u stejného nádraží a odpadá hledání místa k parkování.
Celá naučná stezka Klánovickým lesem měří 12,5 kilometru, má 17 zastavení a začíná i končí u železniční zastávky. Na pohodovou chůzi se zastávkami je rozumné počítat se třemi až čtyřmi hodinami. K oblasti Holu vede hlavní naučná trasa a přímo v archeologické lokalitě na ni navazuje kratší okruh Po stopách středověké vesnice Hol.
Zaměřit se vyplatí na starou studnu, hráz rybníka Hol, pozůstatky hráze Žák a terénní stopy usedlostí. Část značení v hustém lese nemusí být výrazná, proto se hodí mapa stažená do telefonu. Kdo nechce absolvovat celý okruh, může se po prohlídce Holu vrátit stejnou cestou. Přesnou délku kratší varianty určí zvolená odbočka.
Největší dojem udělá les mimo slunečné poledne
Klánovický les není náročný převýšením, po dešti však dokáže být blátivý. Hodí se pevnější boty, voda a v chladnější části roku i čelovka. Pozdní odpoledne vytvoří nejlepší atmosféru, za tmy ale zdejší pravoúhlá síť cest rychle ztratí přehlednost.
Archeologické stopy jsou chráněné. Nemá smysl rozebírat kameny, čistit studnu, kopat do valů ani zkoušet štěstí s detektorem kovů. Mnohem zajímavější je nechat oči chvíli přivyknout terénu. To, co se zpočátku jeví jako obyčejný les, se postupně rozpadne na zaniklé cesty, hráze a obrysy dávné návsi.
Žádný přízrak se patrně neukáže a zvony pod nohama neuslyšíte. Po návratu však možná pochopíte, proč se kolem Vidrholce držely příběhy tak vytrvale. Zdejší legendy totiž nestojí proti historii. Vyrůstají přímo z jejích pozůstatků.
