Půl roku jinde: Vyměníme okresní město za půl roku v cizině. Se dvěma dětmi a bez plánů, co bude dál

Ne proto, že máme dokonale promyšlený nový život, ale protože už nechceme jen přemýšlet, jaké by to bylo.

Jmenuji se Matěj Urban, je mi 35 let a s manželkou Terezou a dvěma dětmi žijeme v jednom českém okresním městě. Tereze je 34 let, synovi Tomášovi pět a dceři Vanese dva roky. Rodinnou sestavu doplňuje čivava Penny, která je sice ze všech nejmenší, ale rozhodně se podle toho nechová.

Náš život není špatný. Máme domov, práci, děti a běžné jistoty. Právě proto se těžko vysvětluje, proč jsme začali přemýšlet o půlročním odjezdu.

Neutíkáme před katastrofou. Spíš jsme si jednoho dne naplno přiznali, že nás začíná unavovat šeď života, ve kterém se střídá práce s domácími povinnostmi a odpočinek se odsouvá na víkend.

Práce, domů, děti, spánek. A znovu.

V pondělí člověk čeká na pátek, v zimě na léto a během roku na několik dnů dovolené. Měsíce přitom běží rychleji, než jsme ochotni si připustit.

S Terezou oba rádi cestujeme a milujeme moře. Když jsme o tom začali mluvit, zjistili jsme, že podobný pocit máme oba. Nešlo o moje dlouhé přesvědčování ani o její náhlý nápad. Spíš o zvláštní okamžik souznění: jestli chceme někdy vyzkoušet jiný způsob života, proč pořád čekáme na ideální dobu?

Mohli jsme odjet na dva týdny. Jenže to by byla dovolená se známým scénářem. Pár dnů trvá, než člověk přestane myslet na práci, a krátce nato už začíná řešit návrat a cestu na letiště.

My nechceme pouze vidět hezké místo. Chceme zjistit, jaké je na něm skutečně žít. Nakupovat, vařit, pracovat, řešit dětskou náladu, obyčejné úterý i deštivý den.

Teprve po delší době se podle nás ukáže, jestli nám změna prostředí opravdu něco dává, nebo si jen idealizujeme život pod palmami.

Svou roli hrají také peníze. Letenky budou jednou z nejdražších částí cesty. Když už máme s dětmi překonat tisíce kilometrů, nechceme se po čtrnácti dnech vracet.

Půl roku nám připadá dost dlouhé na opravdovou zkušenost, ale stále natolik ohraničené, abychom věděli, že máme cestu zpět.

Je tu také praktická stránka zdravotního pojištění. Při dlouhodobém nepřetržitém pobytu v cizině lze za určitých podmínek využít vynětí z českého veřejného zdravotního pojištění.

Není to však automatické. Je nutné mít pojištění v zahraničí po celou dobu, podat písemné prohlášení a po návratu vše doložit. Oficiální podmínky popisuje VZP, proto si musíme pohlídat i přesné datum návratu.

Na cestovním pojištění rozhodně šetřit nechceme. Zdraví a neznámé prostředí patří mezi naše největší obavy.

Odjet chceme na konci září 2026. První tři měsíce plánujeme strávit na Mauriciu. Další tři měsíce zatím zůstávají otevřené.

Možná by působilo jistěji napsat, že máme každou část cesty přesně vypočítanou a celý půlrok rozdělený v tabulce. Tak to ale není.

Máme směr, termín a rozhodnutí, že chceme odjet. Vedle toho máme dlouhý seznam věcí, které teprve musíme vyřešit.

Oba můžeme pracovat přes počítač, což celý plán vůbec umožňuje. Já pracuji jako OSVČ a Tereza je nyní na rodičovské.

Pobyt proto nebude šestiměsíční dovolenou. Budeme dál pracovat, starat se o děti, vařit a řešit všechny běžné povinnosti. Jen v úplně jiném prostředí a bez dosavadní rutiny.

Penny s námi nepojede. Na půl roku se přestěhuje k mé sestře, kde jí bude dělat společnost další čivava.

Pro nás je to úleva, protože víme, že bude u někoho blízkého. Pro Penny to možná bude půlroční psí rekreace, po které se jí domů ani nebude chtít.

Když o svém plánu řeknete okolí, rychle zjistíte, že každý má poměrně jasnou představu, jak by měla rodina s dětmi žít.

Z mé strany se setkáváme hlavně s podporou. Z Tereziny strany častěji zaznívají tradičnější názory. Dítě má chodit do školky, rodina má mít své pevné místo a podobné experimenty jsou možná dobré pro bezdětné cestovatele, ne pro rodiče dvou malých dětí.

Tyto obavy nechceme shazovat. Sami nevíme, jak budou děti dlouhou cestu a změnu prostředí zvládat. Zároveň si ale nemyslíme, že jediným správným místem pro jejich rozvoj je každý den stejná budova a stejný režim.

Tomášovi je pět let, takže otázku předškolního vzdělávání nemůžeme jednoduše odsunout stranou.

Podle informací Ministerstva školství vzniká dětem od září po pátých narozeninách povinnost předškolního vzdělávání. Při pobytu v zahraničí delším než 90 dnů je možné situaci řešit písemným oznámením spádové mateřské škole. Podrobnější postup vysvětluje Ministerstvo školství.

Tereza navíc vystudovala předškolní pedagogiku, takže vzdělávání nebude znamenat, že Tomáš dostane tablet a půl roku prázdnin.

Chceme přirozeně pracovat s tím, co kolem sebe uvidí, udržovat pravidelný režim a věnovat se tomu, co by měl ve svém věku zvládat. Jen v jiných kulisách.

Od téhle cesty si neslibujeme, že se z nás automaticky stanou šťastnější a lepší lidé. Máme před sebou dva docela realistické scénáře.

V tom prvním se po půl roce vrátíme unavení, otrávení a s pocitem, že vlastní postel, školka za rohem a předvídatelný český týden jsou vlastně úžasný vynález. Možná dlouho nebudeme chtít vidět letiště ani kufr.

V tom druhém zjistíme, že nám pohyb, změna a život mimo zaběhnutý systém vyhovují natolik, že začneme vážně uvažovat o jiném způsobu života.

Ne nutně o věčném cestování, ale možná o střídání zemí, delších pobytech u moře nebo menší závislosti na jednom místě.

Obě varianty jsou pro nás přijatelné. Neúspěchem by nebylo zjistit, že takhle žít nechceme. Neúspěchem by bylo dalších deset let sedět doma, čekat na pátek a přemýšlet, co by se stalo, kdybychom tehdy opravdu odjeli.

Na konci září tedy chceme zavřít dveře našeho dosavadního domova a vyrazit.

Nejsme digitální nomádi s batohem a bez závazků. Jsme rodina se dvěma malými dětmi, prací, obavami a několika kufry.

Nemáme jistotu, že náš plán bude fungovat. Máme jen pocit, že nastal čas ho přestat nosit v hlavě a začít podle něj žít.

Budu velmi rád, když se s námi podělíte o své cestovatelské zkušenosti a podpoříte nás v rodinném projektu „Půl roku jinde“. Podporu nemám na mysli finanční, ale vyjádřením svých názorů a rad, pokud jste něco podobného někdy chtěli absolvovat nebo již absolvovali.