Článek
Když dovolená nabízí všechno kromě samoty
Velký resort řeší každé rozhodnutí. Jídlo čeká, bazén je pod balkonem, bar o pár kroků dál a večerní program začíná bez složitého plánování. Jenže společně s pohodlím přicházejí stovky dalších hostů.
Pro mě začíná problém už u snídaně. Hledání stolu, cinkání nádobí, lidé kličkující mezi pulty a nenápadný závod o čerstvě doplněné pečivo. Potom boj o klidnější lehátko, hudba od bazénu a animační tým, který považuje odmítnutí vodního aerobiku za osobní výzvu. Večer se stejný dav přesune do restaurace a na program.
Dlouho jsem nechápal, proč za takovou dovolenou někdo dobrovolně platí. Připadalo mi to jako zvláštní forma masochismu: člověk celý rok sní o odpočinku a potom odletí na místo, kde nemá několik minut sám pro sebe. Až později mi došlo, že problém není v resortu. Problém je ve mně - přesněji v představě, z čeho čerpám energii.
All inclusive není viník, jen mi nesedí
Introvert nemusí nenávidět lidi, neumět se bavit ani trávit dovolenou mlčky v jeskyni. Pouze ho větší množství podnětů a neustálých drobných kontaktů rychleji unavuje. Co jeden host vnímá jako živou atmosféru, druhý slyší jako nepřetržitý hluk, před kterým není kam odejít.
All inclusive proto není špatný produkt. Pro rodinu, která nechce třikrát denně hledat restauraci, může být mimořádně praktický. Někdo oceňuje společnost, nové známosti, sportovní aktivity a jistotu, že se stále něco děje. Jinému udělá radost, že zaparkuje kufr na jednom místě a týden nemusí řešit téměř nic.
Já si však za tuto jednoduchost platím jinou cenou. Tou je nedostatek soukromí, pevný rytmus jídel a pocit, že jsem stále součástí nějakého organizovaného provozu. Desátý koktejl zdarma tento dluh nesplatí. Nechci během dovolené spotřebovat co nejvíc služeb. Chci co nejméně důvodů sledovat cizí lidi.
Stejné peníze lze utratit za prostor místo služeb
Při hledání klidnější varianty nestačí porovnat cenu hotelu a apartmánu. Resort v balíčku často zahrnuje letenku, transfer, jídlo, bazény i program. Samostatná cesta znamená palivo, dálniční poplatky, úklid, nákupy a někdy také pronájem auta. Levné ubytování daleko od moře navíc není výhra, pokud se každý den platí parkování na pláži.
Přesto lze za podobný celkový rozpočet koupit úplně jiný druh pohodlí. Místo bufetu třikrát denně menší apartmán, vlastní terasu a pláž bez reproduktorů. Místo pěti bazénů možnost zavřít dveře a nikoho neslyšet. Nevýhodou je delší cesta a nutnost starat se sám o snídani i program. Pro mě je to však výměna, nikoli oběť.
Právě to ukázalo i dřívější srovnání severní a jižní Itálie. Na severní Jadran se z Česka dojede podstatně rychleji. Letoviska nabízejí mělké moře, široké pláže, cyklostezky a dokonale fungující služby. Za tuto dostupnost se v sezoně platí hustou zástavbou, dlouhými řadami slunečníků a večerními promenádami plnými lidí.
Na jihu se platí hlavně delší cestou
Čím dál člověk pokračuje na jih, tím více času a peněz nechá na silnici. Současně ale roste šance najít dlouhou pláž u menší obce, obyčejný apartmán bez animačního programu a restauraci, kam se chodí kvůli večeři, nikoli kvůli náramku.
Jednou z přehlížených možností je Molise. Region má jen krátké jadranské pobřeží, ale italský státní turistický portál jej stále popisuje jako málo známou destinaci. Termoli je živé a v létě rozhodně neopuštěné, mimo jeho hlavní pláže však lze hledat ubytování v menších místech a k moři dojít bez průchodu hotelovou halou.
Ještě víc prostoru nabízí Jónské pobřeží Basilicaty. Okolí Metaponta, Scanzano Jonico a Nova Siri má dlouhé písečné úseky, za nimiž neleží souvislá řada známých letovisek. Oficiální portál Itálie připomíná také propojení pláží s krajinou a antickými památkami. Kdo hledá komornější atmosféru, může pokračovat na jónskou stranu Kalábrie a vyhnout se nejznámějším jménům typu Tropea.
Ani jih ovšem neumí kouzlit. V srpnu, zejména kolem svátku Ferragosto, se plní pláže po celé Itálii. „Budete tam sami“ nelze slíbit u žádného místa dostupného autem. Největší rozdíl udělá červen nebo září, ubytování několik kilometrů od slavného letoviska a ochota dojít po pobřeží dál než k prvnímu plážovému baru.
Klid se hledá na mapě, ne ve sloganu
Pojem „klidný hotel“ v nabídce mnoho neznamená. Před rezervací si prohlížím satelitní mapu, počet pokojů, okolní silnice a vzdálenost od veřejných plážových klubů. Čtu hlavně recenze z hlavní sezony a hledám zmínky o hudbě, večerním programu, tenkých stěnách a rezervování lehátek.
U apartmánu mě zajímá samostatný vstup, terasa, klimatizace a možnost dojít k vodě bez auta. Bazén nepotřebuji; často je právě on místem, kolem něhož se soustředí největší hluk. Raději přijmu skromnější vybavení, pokud přede dveřmi nezačíná v deset dopoledne dětská diskotéka.
Nakonec jsem nezjistil, že resorty představují dovolenou za trest. Zjistil jsem pouze, že odpočinek není univerzální služba. Někoho uklidňuje, když je obklopen lidmi a má všechno připravené. Mně se uleví ve chvíli, kdy na pláži slyším moře místo cizích rozhovorů. A za ten pocit si klidně přidám několik hodin za volantem.
