Článek
Spor o lehátko skončil smrtí
Na organizované pláži ve Vouliagmeni nedaleko Atén se v neděli 20. září odehrál konflikt, jehož výsledek působí až nepochopitelně. Dva muži ve věku 82 a 76 let se dostali do sporu kvůli plážovému lehátku a židli. Slovní výměna přerostla ve fyzickou potyčku, po níž starší muž zkolaboval a později v nemocnici zemřel.
Řecká policie zadržela druhého muže a mladou ženu, která ho doprovázela. Výpovědi o průběhu konfliktu se liší a vyšetřování pokračuje, proto zatím není namístě určovat viníka ani mluvit o úmyslném zabití. Jisté je pouze to, že naprosto banální spor skončil ztrátou lidského života. Základní okolnosti popsala také řecká veřejnoprávní stanice ERT.
Událost se nestala u hotelového bazénu a dostupné informace ani neříkají, že jejími účastníky byli zahraniční turisté. Mechanismus sporu je však důvěrně známý z přeplněných dovolenkových resortů: lehátek je méně než zájemců, někdo si začne nárokovat konkrétní místo a obyčejný kus plastového nábytku se náhle změní v otázku cti.
Ručník položený v šest ráno není vlastnický list
Vstávat na dovolené před svítáním jen proto, abych hodil ručník na lehátko, by mě ani nenapadlo. Jestli mám během jediného týdne odpočinku nařizovat budík dříve než do práce a sprintovat k bazénu, něco je na celém konceptu špatně.
Známý obrázek přitom začíná nevinně. Člověk přijde ráno k bazénu a většina lehátek je prázdná. Leží na nich však ručník, jedna žabka, kniha nebo nafukovací rukávek. Jejich údajní uživatelé zatím spí, snídají nebo vyrazili na výlet. Vrátit se mohou za dvacet minut, ale také po obědě. Přesto očekávají, že ostatní budou jejich textilní vlajku respektovat jako zápis v katastru nemovitostí.
Položit ručník a na chvíli si jít zaplavat je samozřejmě normální. Blokovat několik hodin místo, které vůbec nepoužívám, normální není. Ještě podivnější je agresivita, s níž někteří lidé své imaginární právo brání. Jako by přesunutí osušené osušky představovalo útok na rodinný majetek.
„Zaplatil jsem si dovolenou“ neznamená „všechno mi patří“
Samotný nedostatek lehátek podle mě není hlavním problémem. Pokud jsou všechna obsazená, mohu se posadit jinam, jít k moři nebo změnit program. Skutečným problémem je chování lidí, kteří si jednou ročně zaplatí pobyt a na několik dnů získají pocit, že se jim musí podřídit celý hotel.
Zaplatili all inclusive, a proto má číšník okamžitě přinést další drink. Zaplatili pokoj, a proto mají přednost ve výtahu. Zaplatili dovolenou, a proto jejich děti mohou zabrat celý bazén, zatímco jejich hudbu musí poslouchat několik okolních řad. A protože si „rezervovali“ lehátko ručníkem, nikdo další se k němu nesmí ani přiblížit.
Cena pobytu však kupuje sjednané služby, nikoli vládu nad společným prostorem. Stejnou částku zaplatili také lidé na vedlejších pokojích. Ani drahý náramek kolem zápěstí neuděluje právo odstrkovat personál, překřikovat ostatní hosty nebo okupovat vybavení, které právě nepoužívám.
Nejhorší dovolenkové chování navíc zdaleka nepředvádějí pouze mladí nebo rodiny s dětmi. O lehátka, místa v restauraci a pořadí u výdejního pultu se dokážou hádat lidé každého věku. Tragédie ve Vouliagmeni tuto skutečnost připomněla způsobem, který už není možné odbýt vtipem o ručnících.
Resort soustředí stovky lidí do stejného rytmu
Nemám nic proti člověku, který chce přijet do resortu, odložit kufr a celý týden neřešit vůbec nic. Takový odpočinek může být přesně tím, co potřebuje. Mně ale velké uzavřené komplexy nevyhovují právě proto, že stovky hostů nutí dělat stejné věci ve stejnou dobu.
Všichni přicházejí na snídani během několika hodin, chtějí stůl na terase, potom se přesunou k bazénu a večer stojí u stejného bufetu. Když hotel prodá více pobytů, než kolik dokáže pohodlně obsloužit, vzniká umělý nedostatek. Málo stínu, málo lehátek, málo klidných stolů a dlouhé fronty.
Část odpovědnosti proto nese také provozovatel. Pokud se u bazénu pravidelně odehrává ranní závod, měl by zajistit více míst nebo opravdu vymáhat pravidlo, že dlouho opuštěné lehátko nelze blokovat ručníkem. Špatná organizace však stále není omluvou pro agresi hostů.
V apartmánu si dovolenou organizuji sám
Právě proto dávám přednost apartmánu nebo domu objednanému přes Airbnb. Ne proto, že by každý soukromý pronájem byl automaticky krásnější, levnější či autentičtější. Nemám recepci, animační program ani připravenou snídani a občas musím řešit klíče, úklid či nespolehlivého majitele.
Získám ale něco důležitějšího: vlastní rytmus. Ráno nemusím bojovat o stůl ani kontrolovat, zda už někdo obsadil poslední slunečník. Dám si kávu na terase, vyberu pláž podle počasí a když je přeplněná, jednoduše pokračuji jinam. Na veřejné pláži si mohu rozložit osušku na písek a nepotřebuji k tomu plastové lehátko v první řadě.
Samostatné ubytování ze mě nedělá lepšího cestovatele a z hostů resortu horší lidi. Pouze mě odděluje od prostředí, ve kterém se pohodlí mění v soutěž o omezené zdroje. Nemusím řešit, kdo přišel první, čí ručník kde ležel a zda si někdo „drží“ místo pro šest přátel, kteří se možná objeví odpoledne.
Žádné lehátko nestojí za pokažený den
Když na pláži nenajdu volné místo, svět se nezastaví. Sednu si na osušku, projdu se, zajdu do kavárny nebo odjedu k jiné zátoce. Nehodlám kvůli lehátku vstávat za tmy, hádat se ani si nechat zkazit den.
Dovolená by měla člověka zbavit každodenního napětí, nikoli mu nabídnout nové území, které musí dobývat a následně bránit. Kdo chápe společný bazén jako bojiště a ručník jako vlajku své dočasné říše, nepřivezl si problém z hotelu. Přivezl si ho sám.
Ve Vouliagmeni skončil spor o kus plážového vybavení smrtí člověka. Podrobnosti musí objasnit policie a soud. Pro ostatní však zůstává velmi jednoduché ponaučení: žádné lehátko, výhled ani místo v první řadě nemá takovou hodnotu, aby kvůli němu dospělý člověk ztratil sebekontrolu.
