Článek
V rodičovství se nám s partnerem stala docela zásadní věc, kterou ani jeden z nás nečekal. Oba jsme zůstali v takové zvláštní bublině izolace od okolního světa, protože péče o dvě miminka nám zkrátka nedovolila nic jiného. Jak jsme tedy i teď, po téměř třech letech, zůstali spolu? Myslím opravdu spolu. Jak jsme v tom každodenním kolotoči dokázali neztratit NÁS? Jakto, že se nám neděje to, co se dost často děje lidem kolem? Zapomeňme na sociální sítě, protože všichni víme, že když jde o sebeprezentaci, dáváme na odiv to nejlepší. Je to jako na prvním rande. Všichni víme, že budeme sdílet tu nejkrásnější fotku, kterou máme. Tu fotku, ze které láska a pohoda doslova křičí na všechny strany, a doplníme ji výstižnými hashtagy. Možná i v tom tkví kousek receptu, na stále přítomné partnerství mě a mého manžela. Ze sociálních sítí jsem před pár lety na hodně dlouho odešla. Proč? Protože nechci fotiti svého muže, jak vaří oblíbenou italskou kuchyni. Chci se na něj dívat a pokud nám to naši divocí, ale skvělí synové dovolí, tak se s ním ideálně i navečeřet. Ano, povede se to zhruba jednou za čtrnáct dní. Ale i to vnímám jako úspěch. Společná jídla. Po náročných dnech plných péče o děti, o nově postavený dům a zahradu, nám pak večer přijde vhod krátká masáž. Volíme samozřejmě tu část těla, která je nejjednodušší pro maséra, protože jsme zkrátka unavení rodiče pomalu přecházející hranici středního věku. Přesto si téměř každý den půlhodinovou masáž chodidel dopřejeme. Už pár měsíců po narození kluků jsme spolu začali chodit pravidelně na schůzky. Pravda, dost často je příjemná procházka, zmrzlina nebo návštěva kina zakončena nákupem potravin, ale v obchodech hraje hudba, já ráda tančím, a pak i takový nákup může být fajn. To navazuje na další důležitý, možná i jeden z nejdůležitějších aspektů, a tím je hlídání dětí. Ať už je to rodina, nebo placená slečna na hlídání, troufnu si říct, že čas, který mi tím byl dán, zachránil tu část ženy ve mě, kterou jsem byla před otěhotněním. Tu ženu, kterou si můj muž před dvěma lety vzal. Já vím, že už nebudeme stejní. To není možné, protože teď jsou na nás závislé životy miniaturních lidí, které milujeme. Nesmíme ale zapomenout, že jsme se nehledali tak dlouho, abychom se zase ztratili. Nesmíme zapomenout na to, že to my dva jsme základním kamenem naší rodiny. Spojení nás dvou vytvořilo další životy, ale my v nich nesmíme přestat existovat.
Když se dívám na svého manžela, přísahám, že alespoň jednou za den se usměju, protože udělal, nebo řekl něco, co mě příjemně překvapilo, nebo mi připomnělo, proč jsem si ho vzala. K tomu všemu, co jsme byli, jsme se stali rodiči. Je to nejtěžší role, jakou jsem v životě zažila. Někdy je těžké se v tom neztratit. Ale makáme na tom. Makáme na tom, aby každá chvíle, kdy máme alespoň trochu energie a času, byla plná doteků, úsměvů, rozhovorů a sdílení zážitků z všedních dní.
