Článek
Zhrzená, osamělá žena, v prakticky nejlepších letech, na svůj věk stále hezká, fyzicky zdatná, ovšem sama sebou znechucená, se rozhodne dát život někomu krásnějšímu, mladšímu, za to však v jádru zkaženějšímu. Lásku a něhu někomu, kdo chce jen sát a sát a sát, dokud svou „matku“ dočista nevysaje.
Po padesátce? Zmačkat, zahodit a vyměnit
Elisabeth je krásná, svou krásu ovšem nevidí - a kdo by se jí taky divil, když ji neustále pronásleduje odraz v zrcadle, který ji zobrazuje jakožto scvrklou padesátnici s povislými prsy, břišním tukem a svraštělým pozadím.
O to víc obdivuhodný mi přijde fakt, že tato padesátnice je ve skutečnosti šedesátnice Demi Moore, které je mi po celý film neskutečně líto, co všechno ze sebe musela udělat a jakou zrůdou se pro film musela stát. Zvládla to ovšem na jedničku s dvěma hvězdičkami a v divácích jistojistě zanechala část sebe.
Elisabeth společnost již dávno zavrhla. Není mladá, není sexy, televizním divákům je zkrátka a dobře ukradená, občas i tak trochu k smíchu. Televize tak vidí jedinou možnost - ze dne na den jí sbalit věci a „kulantně“ jí říct, že o ženu po padesátce již zkrátka nemají zájem. A samozřejmě zatajit to, co už dávno ví. Během chvíle ji bez výčitek nahradí mladou krví.
Budou tě milovat
A právě zde přichází na řadu Sue. Překrásné monstrum, ideál každého chlapa, vzor každé ženy, dokonalost sama. Není chytrá a nemá ani srdce - ani jedno z toho však ke své dokonalosti nepotřebuje. Lidem totiž bohatě stačí pevný zadeček, ploché bříško, našpulená ňadra a naprosto hloupoučký úsměv.
Načančané modelce přijde nechutné starat se o svou „matku“, která se jen cpe nezdravým svinstvem u televize a po bytě nechává zbytky kostí. Co jí ovšem nechutné nepřijde, je způsob, jakým se ke svému „horšímu já“ chová - přijde jí úplně normální do své stvořitelky kopat a mlátit s ní o zeď, dokud není celá koupelna od krve. Teprve tady se ukazuje, kdo je tou „lepší verzí“.
Druhý Requiem za sen?
Opravdu velmi smutný, ovšem velmi pozoruhodný příběh. Film je svým způsobem jakýmsi alter egem Requiem za sen, v některých scénách se mu dosti podobá, ať už samotnými scénami, tak i konečným sdělením. Starší já Elisabeth ztvárňuje téměř na chlup stejně jako důchodkyni Sarah, obě dopadnou, jak dopadnou kvůli jakési posedlosti názorem společnosti, že staré = špatné.
Elisabeth tak jde do celého procesu substance úplně zbytečně, aniž by si uvědomila, jaké následky za své rozhodnutí ponese. Přitom stačilo lépe zapracovat na svém sebevědomí. Jenže, kdyby poslechla zdravý rozum, a ne zrcadlo společnosti, diváci by přišli o napínavých sto čtyřicet minut, což by byla opravdu velká škoda.
Přestože jsem Substanci nedával moc, velmi nechutně překvapila - takto nechutný film ještě nikdy nikdo opravdu nenatočil, a že jich není ve světě hororu zrovna málo.
Tento vyhrál první cenu mezi odpornými horory díky jedné jediné věci, od které by se ostatní mohli učit - vykašlal se na trapné jumpscary a pořádně zapracoval na maskách a efektech. Všechno to zvěrstvo tak vypadá naprosto autenticky, reálně, až se člověku obrací žaludek naruby a opravdu uvažuje, jestli to raději nevypne.
Řekl bych, že film možná není ani pro silné povahy. Rozhodně však stojí za to. Přestože byl na mě konec už krapet přehnaný (přes 100 tisíc litrů krve mluví za vše), ani on mi celkový dojem z filmu nijak nezkazil. Osobně lituji jen jednoho - že jsem se na něj díval těsně před spaním…
