Článek
Před pár dny se ale stalo něco, co seniorku naprosto vykolejilo.
Jasně, rozumím. Pojďme tomu dodat víc emocí přímo od Anežky a podívat se hlouběji na to, proč tyhle stroje v obchodech vlastně máme a co to dělá s námi jako se zákazníky.
„Vždyť já ani nevěděla, kam mám dát tašku!“
„Vejdu do té pokladní zóny a koukám jako blázen. Všechny ty pásy, kde normálně sedí holky, byly zatažené řetězem. Tma. Jen v tom rohu, kde jsou ty pulty pro ty, co spěchají, svítilo světlo a stala tam fronta,“ popisuje Anežka své první pocity.
„Přišla ke mně ta mladá prodavačka, co to tam hlídala, a říká: ‚Běžte prosím na trojku, tam je volno.‘ Já na ni koukám a povídám: ‚Děvenko, já na tom neumím, já počkám, až někoho zavoláte.‘ Jenže ona se jen usmála a prý že nikoho nezavolá, protože prodavačky zrovna přebírají zboží a vytahují pečivo z pece. No, myslela jsem, že se otočím a nechám tam ten košík stát,“ přiznává se smíchem.
„Stojím u toho pípáku, v jedné ruce slevovou kartičku, v druhé pytlík s jablky a vůbec netuším. Kam mám dát tu tašku? Proč to na mě mluví? Ta slečna naštěstí hned přiběhla. ‚To musíte takhle, paní ,‘ říkala mi, jako bych byla malá holka. Našla mi tam ty moje loupáky, zvážila jablka a já si jen zkusila pípnout jogurt. Nakonec to trvalo pár minut, ale zvládla jsem to a nakonec jsem z obchodu odešla s docela dobrým pocitem,“ uzavírá Anežka své vyprávění.
Proč nás obchody „nutí“ k vlastní práci?
Možná se ptáte, proč řetězce čím dál častěji zavírají klasické kasy a instalují místo nich terminály, které vypadají jako z vesmírné lodi. Odpověď je směsicí ekonomiky a moderní logistiky. Hlavním motorem je nedostatek lidí na trhu práce. Sehnat někoho, kdo vydrží osm hodin sedět za kasou, skenovat tisíce položek a stále se usmívat, je dnes pro manažery obchodů téměř nadlidský úkol. Samoobslužná zóna je pro ně záchranným lanem. Jedna prodavačka dokáže dohlížet na deset terminálů najednou, čímž se radikálně snižují náklady na provoz.
Dalším faktorem je snaha o plynulost. Moderní obchodní řetězce pracují s daty, která jasně říkají, že nejvíc zákazníky vytáčí čekání. Zatímco u klasické pokladny stačí jeden zákazník, který zapomene zvážit banány nebo hledá drobné v hluboké peněžence, a celá fronta stojí, v samoobslužné zóně se tok lidí nezastaví. Je to sice efektivní, ale pro mnohé to znamená ztrátu posledního zbytku „lidskosti“ v každodenním shonu.
No a nesmíme opomíjet ani jeden z nejzásadnějších důvodu, a to jsou peníze. Pokud nemusí na kasách sedět pět až deset prodavaček najednou, ale posadí se tam jen dvě, řetězec ušetří doslova miliony korun každý měsíc jen na tomto opatření.
Je to skutečně budoucnost, nebo jen dočasná bariéra?
Samoobslužné pokladny jsou navrženy tak, aby byly intuitivní. Vývojáři utrácejí miliony za to, aby rozhraní pochopilo i malé dítě nebo člověk, který technologiím neholduje. Velké ikony, jasné barvy a hlasová navigace mají odbourat strach. Přesto se psychologové shodují, že pro starší generaci nejde ani tak o technický problém, jako spíše o pocit vyřazení ze společnosti. Když stroj nahradí člověka, mizí i ten krátký pozdrav, který pro osamělé lidi může být jediným sociálním kontaktem za celý den.
Budoucnost však míří ještě dál než k pípání kódů. Již dnes se testují obchody, kde vůbec neexistuje žádná pokladní zóna. Vše zde probíhá automaticky prostřednictvím kamer či různých senzorů a zákazník ve finále pouze zaplatí. Tyto technologie jsou však zatím písnička budoucnosti. Pro nejmladší generace je to však už teď splněný sen, pro lidi jako paní Anežka je to svět, kterému je stále těžší rozumět. Je však důležité si uvědomit, že i v těchto technologických chrámech stále pracují lidé – jen se jejich role mění z „markovačů zboží“ na asistenty a poradce, kteří jsou tam právě proto, aby vám podali pomocnou ruku.
Co na to říkají lidé?
Zeptali jsme se pěti lidí různých generací, jak se na samoobslužný trend dívají oni:
Marek (28, programátor): „Miluju to. Nechci s nikým mluvit, chci mít nákup za 30 vteřin z krku. Čím míň interakce, tím líp.“
Jana (42, matka dvou dětí): „Když mám plný vozík a dvě děti, jdu na klasickou kasu. Potřebuju, aby mi ty věci někdo odhazoval a já je jen házela do tašek. Ale pro rychlou svačinu je samoobslužná pokladna spása.“
Karel (71, důchodce): „Já tam nejdu. Bojím se, že něco udělám špatně, začne to houkat a všichni se na mě budou dívat jako na zloděje. Radši si vystojím frontu.“
Lucie (35, prodavačka): „Lidé jsou někdy nepříjemní, když není otevřená klasická kasa. Ale my fakt nestíháme. Na samoobslužkách jim rádi pomůžeme, stačí říct.“
Petr (19, student): „Upřímně? Už ani nevím, kdy jsem naposledy mluvil s pokladní. Pípnu, zaplatím mobilem a jdu. Je to přirozené.“
