Článek
Doby, kdy se typický český turista v zahraničí poznal podle kufru narvaného konzervami, řízků v alobalu a ponožek v sandálech, jsou už naštěstí minulostí. Vyrostli jsme z toho. Dnes už máme peníze na slušné hotely, umíme obstojně cizí jazyky a v restauracích na pláži si bez komplexů objednáváme místní speciality. Přesto se naší pověsti „problémových turistů“ v některých destinacích stále nedaří zbavit. Legendární paštiky totiž vystřídal mnohem horší nešvar: pocit, že když jsme si dovolenou zaplatili, patří nám celý svět a místní lidé jsou jen kulisy pro naše pohodlí.
Jako někdo, kdo v turistickém ruchu pracuje už několik let a zažil stovky českých zájezdů od Chorvatska po Egypt, musím s mírným povzdechem konstatovat, že peněženky nám sice ztloustly, ale vychování v mnoha případech zůstalo doma na věšáku.
All inclusive jako zkouška charakteru
Největším lakmusovým papírkem české nátury jsou hotely se službami all inclusive. Právě zde se u mnoha našich spoluobčanů zapíná jakýsi podivný „lovný režim“. Pravidlo je jasné: Je to zadarmo (protože jsem si to předem zaplatil), tak toho musím zkonzumovat tolik, až prasknu.
Smutným rituálem se stalo ranní obsazování lehátek u bazénu. Už v sedm ráno, kdy většina normálních lidí spí, se české rodinky plíží k vodě, aby na lehátka hodily ručníky a pojistily si strategickou pozici. Že tam pak reálně přijdou až po obědě? To je jedno, hlavně že „je to naše“.
Dalším smutným pohledem jsou stoly v hotelových restauracích. Hory jídla nakopené na talířích, ze kterých se sní sotva polovina, a zbytek putuje do koše. Vrcholem všeho je pak tajné pašování housek a ovoce v plážových taškách, přestože jídlo je v hotelu dostupné prakticky 24 hodin denně.
„Zaplatil jsem si to, tak mi všichni služte“
S rostoucí kupní silou Čechů bohužel roste i jistá forma arogance. Mnoho turistů si plete personál hotelu nebo delegáty s novodobými otroky.
„Peníze vám sice koupí letenku a pětihvězdičkový hotel, ale nekoupí vám respekt místních. Ten si musíte zasloužit svým chováním.“
Často jsem svědkem situací, kdy český host křičí na recepčního nebo číšníka v tuniském či řeckém resortu jen proto, že dotyčný nemluví česky nebo že koktejl nemá přesně tu barvu, jakou si představoval. Chybí nám základní empatie a pochopení, že v dané zemi jsme hosty my, nikoli oni. Místo toho nastupuje mentalita koloniálního pána, který za své peníze požaduje absolutní podřízenost.
Ignorování místních pravidel
Každá země má svou kulturu, tradice a pravidla, která by měl rozumný člověk respektovat. Pro část českých turistů jsou ale tato pravidla jen otravným doporučením, které se jich netýká.
- Nevhodné oblečení – vstupovat do sakrálních památek, kostelů či mešit v plavkách a minisukních je v mnoha kulturách hluboká urážka. Přesto na to čeští průvodci musí neustále dokola upozorňovat.
- Hluk a alkohol – noční klid v hotelu? Proč, když jsme na dovolené a chceme pařit. Skupinky halasících Čechů u hotelového baru, kteří ignorují ostatní hosty i personál, jsou bohužel evergreenem mnoha resortů.
- Smlouvání bez respektu – smlouvání k některým kulturám (například v arabském světě) patří, ale má svá pravidla založená na úctě. Když český turista začne obchodníka agresivně urážet, že jeho zboží je šunt, není to umění smlouvat, je to prostě jen buranství.
Změna začíná u každého z nás
Nebylo by fér házet všechny do jednoho pytle. Potkávám spoustu skvělých, sečtělých a slušných Čechů, kteří dělají naší zemi v zahraničí skvělé jméno. Zajímají se o historii, učí se základní slovíčka v místním jazyce a chovají se k personálu s úctou. Bohužel, jak už to bývá, ta hlučná a neslušná menšina je vždycky vidět víc.
Až příště vyrazíte za hranice, zkuste na chvíli zapomenout na to, kolik tisíc vás ten zájezd stál. Zkuste se na místo, kde zrovna jste, podívat očima místních. Úsměv, slůvko „děkuji“ v jejich jazyce a respekt k jejich pravidlům nestojí ani korunu, ale udělá to pro naši národní pověst víc než tisíc zaplacených all inclusive zájezdů.
Jaké jsou vaše zkušenosti s chováním Čechů v zahraničí? Máte pocit, že se jako turisté zlepšujeme, nebo naopak s rostoucími příjmy roste i naše arogance? Zažili jste na dovolené situaci, kdy jste se za své krajany vyloženě styděli? Napište své postřehy do komentářů.
