Článek
V létě roku 1920 se sem vypravila i sedmnáctiletá Irene Violet Munro. Místo, které působilo idylicky a bezpečně, se však stalo dějištěm jedné z nejbrutálnějších vražd poválečné Británie. Vraždy, která se zapsala do dějin kriminalistiky jako první z temné série známé pod společným označením Crumbles Murders.
Velká Británie tehdy prožívala poválečnou transformaci. Společnost se měnila, mladí lidé toužili po svobodě a hledali nové životní příležitosti. Zároveň tu však byla odvrácená strana reality. Tisíce bývalých vojáků bez práce, s psychickými i fyzickými následky konfliktu, kteří se obtížně začleňovali zpět do běžného života. Mezi nimi i dva muži, kteří se měli stát aktéry tohoto zločinu. Volné pobřeží Crumbles, bez hlídky, mimo rušné ulice a často prázdné, poskytovalo dokonalé prostředí pro čin, který tehdejší společnost šokoval svou surovostí i bezohledností.
Tímto případem začíná kapitola britské kriminalistiky, která později pokračovala dalším brutálním zločinem, a to vraždou Emily Kaye v roce 1924. Jenže právě příběh Irene Munro ukázal, jak snadno se klamná důvěra a touha po nevinném dobrodružství mohou změnit v tragédii, a jak rychle se z nejklidnějšího místa může stát krajina hrůzy.
Irene Violet Munro – život a poslední dny
Irene Violet Munro byla mladá písařka pracující v Londýně v jedné z kanceláří poblíž Oxford Street. Pocházela z dobré rodiny a žila v South Kensingtonu, ve čtvrti známé vzdělaností a vyšší střední třídou. V době, kdy mnoho mladých dívek žilo pod přímým dozorem rodičů, měla Irene odvahu rozhodnout se pro samostatné cestování. Odmítla tradiční rodinnou dovolenou ve Skotsku a vyrazila sama do lázeňského města Eastbourne, které nabízelo moře, promenádu a společenský ruch.
Ubytovala se u paní Ady Wynniatt v domě na adrese Seaside 393. Majitelka domu později vypověděla, že Irene působila skromně, slušně a přátelsky. Neměla problémy, nepůsobila vystrašeně ani nejistě. Naopak byla odhodlaná užít si zasloužený odpočinek, projít pobřeží a relaxovat. Podle dochovaných svědectví psala domů a zmiňovala, že plánuje procházky a poklidný program.
Nebylo na ní nic riskantního ani provokativního. Nebyla rebelkou, nepřijela za zábavou ani flirtem, přijela za klidem. Přesto se během krátké chvíle ocitla v nebezpečí, které si nedokázala představit. A právě to činí její příběh dodnes otřesným. Byla obyčejnou mladou dívkou, která udělala to, co dnes dělají miliony lidí – vyjela sama k moři, aby si odpočinula.
Bývalí vojáci jako krutí pachatelé
Jack Alfred Field a William Thomas Gray byli dva muži, kteří se po válce ocitli na okraji společnosti. Fieldovi bylo v době vraždy 19 let, Grayovi 29. Oba sloužili v armádě, ale namísto jistoty a respektu, které vojenská služba často slibovala, je čekal návrat do země plné nezaměstnaných veteránů, mizerné ekonomiky a chybějících vyhlídek. To, co vypadalo jako přísný, ale stabilní vojenský život, vystřídala prázdnota.
Podle soudních záznamů byli oba muži známí místní policii kvůli menším deliktům, potulování a loupežným pokusům. Nešlo o profesionální zločince, spíše o frustrované mladé muže, kteří se naučili jednat bezcitně a brát si, co chtěli. Jejich motiv byl naprosto zřejmý a jednoduchý – peníze. Irene pro ně nebyla člověk, ale pouhá příležitost k rychlému zisku. Nešlo tak o žádnou dlouhodobou nenávist, zločin z vášně, ani neshody. Pouze o náhodu, osud a chladný kalkul ze strany pachatelů. Ti si ji vyhlédli jen proto, že byla sama na dovolené, bez doprovodu, s penězi a šperky.
Osudný den 19. srpna 1920
Osudné ráno začalo nevinně. Irene se setkala s Fieldem a Grayem náhodou. Muži ji oslovili přátelsky, pozvali ji na krátký drink a nabídli jí, že jí odpoledne ukážou okolí. Irene souhlasila a ačkoliv by nám to dnes přišlo zvláštní, dříve byly zvyklosti poněkud jiné. V roce 1920 byla zdvořilost a společenské konverzace běžnou součástí života, mladí lidé hledali přátelství, a ženy, které chtěly cestovat samy, se musely spolehnout na svou důvěru v lidi.
Odpoledne se sešli u zastávky naproti Archery Tavern. Irene mezi nimi kráčela bez obav. Svědci si později vzpomněli na Fieldovu nápadnou hůl s rukojetí ve tvaru psí hlavy. Tento detail se stal také klíčovým důkazem.
Cesta vedla podél lehké železniční tratě, pryč z civilizace. Zpětně je snadné říci, že místo bylo nebezpečné, ale Irene neměla žádný důvod mít strach. Když dorazili do odlehlé části Crumbles, Gray pravděpodobně dal signál. Irene ani nestihla zareagovat. Gray se jí pokusil strhnout hedvábnou kabelku a Field ji udeřil kovovou koncovkou hole do tváře. Zuby, které dopad zaznamenal, se staly tragickým svědectvím brutality. Irene spadla, křičela, bránila se. On však zvedl 32librový kus železné cihly a opakovaně ji udeřil do hlavy a obličeje. Pitva později popsala devastující poranění lebky a čelisti.
Loupež tak skončila vyhasnutím života mladé nevinné ženy, jejíž tělo zahrabali pachatelé do mělkého hrobu a přikryli kabátem. Následně odešli oslavit svůj lup do Albemarle Hotel. Gray s Fieldem pili drahé lahvové pivo, kouřili turecké cigarety a celý večer flirtovali s personálem podniku. Tito mladíci ještě před pár hodinami prosili o pití zdarma, teď ale rozhazovali peníze na všechny strany. Podle svědků měli ještě v hotelu ruce špinavé od krve. Když se na to ale Graye zeptali, tvrdil, že ho Field shodil do moře a on se tak ušpinil a zranil.
Motivem byla loupež
O den později, 20. srpna, si chlapec jménem William Weller všiml vyčnívající nohy. Vyděšený běžel pro pomoc. Policie brzy našla také krvavý kámen a dvě zrezivělé lopaty. Tělo bylo nejprve neformálně identifikováno následující den na márnici v Eastbourne paní Adou Wynniatt, u níž Irene bydlela. O den později potvrdila její totožnost také Irenina teta. Případ přijel do Eastbourne vyšetřovat zkušený šéfinspektor George Mercer ze Scotland Yardu.
Pitva potvrdila, že Irene nebyla sexuálně napadena. V době vraždy menstruovala a neexistovaly žádné známky znásilnění. Motiv tak byl čistě loupežný. Dobový článek publikovaný dne 13. října 1920 v deníku Recorder nazval tento případ velmi výstižně jako „GIRL KILLED FOR A FEW PENCE“, tedy dívka zabita pro pár pencí. Stejný článek o případu také napsal:
„Příběh způsobil rozruch v Anglii na celé týdny. Zatímco lidé vymýšleli ty nejzlověstnější a nejvíce konfliktní motivy, případ byl nakonec uzavřen jako ubohá vražda kvůli pár haléřům.“
Lékaři v pitevní zprávě popsali také masivní poranění, kterým musela Irene čelit. Šlo o zranění hlavy a čelisti neslučitelná se životem.
Vyšetřování se rozběhlo velmi rychle. Už během prvních hodin policie shromáždila základní svědectví, která začala tvořit jasnou časovou osu. Klíčovou roli sehrály barmanky z Albemarle Hotelu, kde Field a Gray strávili večer po vraždě. Uvedly, že oba muži byli odpoledne prakticky bez peněz, ale krátce poté se objevili „při penězích“ a objednávali ono zmíněné drahé lahvové pivo, kouřili turecké cigarety a chovali se nezvykle sebejistě. Jedna z barmanek také vypověděla, že Gray poznamenal, že „večer budou mít ještě víc peněz“, což zpětně působilo jako mrazivá narážka na čerstvě uloupené cennosti.
Do toho se přidala výpověď dělníků, kteří si všimli Irene a dvou mužů, jak kráčeli po pobřeží směrem ke Crumbles. Jeden z nich si jasně zapamatoval nápadnou hůl zakončenou hlavou psa. Tento detail později policii významně pomohl. Stejně tak se přihlásil námořník William Putland, jenž dvojici rozpoznal, když policie zveřejnila popis podezřelých. Identifikoval je jako muže, kteří doprovázeli mladou ženu v den její smrti.
Pláž, na které byla nalezena Irene Munro
Kriminalisté následně prohledali domy obou podezřelých a u Fielda opravdu našli onu specifickou hůl, která se objevila v několika svědectvích. Ve stejném čase se zhroutil i jejich pokus vytvořit si alibi. Tvrdili, že odpoledne strávili společně u jídla, ale nikdo jejich verzi nepotvrdil a časově ani nedávala smysl. Situaci pro ně ještě zhoršilo svědectví ze samotné vazby. Jeden ze spoluvězňů uvedl, že Gray se mu ve vězení nedbale svěřil, že byl s dívkou „až téměř do chvíle, kdy zemřela“, a dokonce popsal cihlu, která při útoku figurovala.
Všechny tyto střípky začaly tvořit ucelený obraz. Když se ukázalo, že svědectví navzájem souhlasí, důkazy je podporují a pokus o alibi je průhledný, policie neměla pochyb. Dne 24. srpna 1920 byli Jack Alfred Field a William Thomas Gray zatčeni a obviněni z vraždy Irene Munroové.
Trest, který si zasloužili
Proces s Jackem Fieldem a Williamem Grayem začal v prosinci 1920 u Lewes Assizes a předsedal mu vážený soudce Justice Avory. Tentýž soudce, který o několik let později povede i nechvalně známý proces s Patrickem Mahonem v druhém případu Crumbles. Obžaloba vystavěla svou argumentaci na pevné řadě důkazů: na svědectvích z hospody, popisech z místa činu, rozpoznání podezřelých, nálezu charakteristické hole a také na výpovědi spoluvězně, který uvedl, že se mu Gray k činu fakticky přiznal. Vše dohromady tvořilo obraz chladnokrevného a brutálního útoku.
Obhajoba se snažila přesvědčit porotu, že šlo o nešťastně vyhrocenou situaci a nepovedenou loupež bez úmyslu zabít. Jenže brutalita útoku zcela srazila tuto argumentaci. Totéž platilo pro pokus vytvořit si alibi a svalit podezření na nevinného muže. Soudní síní se postupně vinula stále těžší atmosféra jistoty: tahle vražda nebyla výbuchem zoufalství, ale hrubým pohrdáním lidským životem.
Porota se radila sotva jednu hodinu, než dospěla k verdiktu vinni. Přestože její doporučení volalo po milosti, soudce Avory byl neoblomný. Brutalita činu, bezcitnost pachatelů i společenský otřes, který vražda způsobila, neumožňovaly jiný závěr. Vynesl nejvyšší trest: smrt oběšením. Verdikt potvrdil i odvolací soud.
4. února 1921 byli Jack Alfred Field a William Thomas Gray popraveni ve věznici Wandsworth zkušeným katem Thomasem Pierrepointem. Podle záznamů neprojevili lítost, žádné poslední vyjádření soucitu s obětí ani jejím utrpením. Jejich čin i chování až do posledních okamžiků jen podtrhovaly necitelnost, která Irene připravila o život.
Jak se zpráva o jejich popravě šířila, společnost si uvědomila, že případ navždy změnil vnímání bezpečnosti mladých žen cestujících samostatně. Poklidné duny Crumbles se staly symbolem temnoty a osamělého strachu. A tato pověst se ještě prohloubila o čtyři roky později, když zde Patrick Mahon zavraždil Emily Kaye.
