Fenomén černých vdov: Ženy, které se rozhodly zbavit svých mužů

Fenomén černých vdov fascinuje krimi svět už po celá staletí. Zatímco dnes už vraždy manželů za jistým účelem nejsou tolik časté, dříve se ženy svých druhů zbavovaly především kvůli tučným pojistkám, které na ně také často samy uzavíraly.

Zájem veřejnosti o tyto případy prudce vzrostl v 19. a 20. století, kdy se s rozvojem životního pojištění a omezenými ekonomickými právy žen stala vražda pro finanční zisk tragicky logickou cestou k bohatství, nebo alespoň k přežití. Pojďme se ponořit do vzestupu a psychologie těchto zločinů, prozkoumat pět nejslavnějších případů a podívat se na jejich odraz v médiích.

Než se podíváme na skutečné zločiny, zamysleme se nad tím, jak je termín „černá vdova“ úzce spjat s mytickým archetypem „Femme Fatale“, což by se dalo přeložit jako osudová žena. Zatímco femme fatale v literatuře používá svou sexualitu, krásu a kouzlo k citovému a morálnímu zničení muže, skutečná černá vdova je daleko pragmatičtější. Její primární zbraní je jed a motivací finanční nezávislost.

V 19. století, kdy manželské zákony a vlastnická práva omezovaly ženy téměř na roli majetku, představoval životní pojistka jedinou, rychlou a efektivní cestu k dosažení svých životních cílů. Žena bez přístupu k dědictví nebo významnému příjmu mohla skrze smrt manžela získat jednorázovou částku, která jí zaručila vytouženou svobodu.

Ženská kriminalita se historicky odlišovala od té mužské. Zatímco muži častěji páchali násilné činy ve veřejném prostoru (loupeže, rvačky, vraždy z vášně), ženy se uchylovaly k činům, které byly blízké jejich sféře vlivu. Tedy k domovu, rodině a péči.

Hlavní zbraní těchto žen tak byl jed. Jako hospodyně a ty, které servírovaly jídlo a nápoje všem členům domácnosti, měli cestu k otravě svých obětí velmi usnadněnou. Před moderní forenzní vědou bylo navíc poměrně obtížné odhalit otravu, zejména pokud se příznaky podobaly těm u běžných nemoci jako cholera, břišní tyfus nebo zánět žaludku.

Velice „oblíbený“ byl v 19. století arsenik. Ten byl běžně dostupný například v lékárnách, ale i v různých přípravcích denní potřeby, které se daly zakoupit třeba v drogériích či potřebách pro domácnost. Arsenik byl relativně bez chuti a zápachu, navíc symptomy otravy se daly často zaměnit za náhlou nemoc a zhoršení zdravotního stavu. Tyto vraždy tak byly tiché, opakované a často šokovaly okolí právě proto, že byly spáchány osobou, od které se očekávala péče a láska.

Mary Ann Cotton je jedním z nejděsivějších příkladů rané Černé Vdovy. V období let 1850 až 1872 byla obviněna z vražd čtyř manželů, několika milenců a až 11 ze svých 13 dětí – všechny kvůli životním pojistkám. Pohybovala se mezi jednotlivými manželstvími a regiony. Její vražedný modus operandi byl jednoduchý: uzavřela pojistku, otrávila oběť arzenikem (což se jevilo jako "žaludeční horečka") a inkasovala peníze. Byla oběšena v roce 1873. Její případ byl britským tiskem nazván „Anděl smrti“ a vyvolal veřejné debaty o kontrole prodeje jedů.

Tento případ z 80. let 19. století je pozoruhodný, protože šlo o spolupráci sester. Flannagan a Higgins v Liverpoolu otrávily několik osob ve svém blízkém okolí, včetně příbuzných a nájemníků, s cílem získat peníze z tzv. pohřebních spolků (burial societies). Šlo o pojištění určené na krytí nákladů pohřbu, ale jeho plnění se stalo cílem pro bezohledné kriminálníky. Odhaleny byly, když jeden z nájemníků zemřel v krátké době po uzavření pojistky, což vzbudilo podezření. Byly oběšeny v roce 1884.

Belle Gunness, norská imigrantka, povýšila vraždu pro zisk na podnikání. V letech 1896 až 1908 lákala osamělé muže s majetkem na svou farmu v Indianě prostřednictvím osobních inzerátů v novinách, ve kterých se vydávala za bohatou vdovu hledající manžela. Muži měli s sebou přivézt všechny své úspory. Jakmile dorazili, Belle je zavraždila, rozčtvrtila a zakopala. Její přesný počet obětí je neznámý (odhaduje se 25 až 40). Její případ byl obrovskou mediální senzací a je dodnes jedním z nejznámějších v americké kriminologii.

Anna Marie Hahn, původem z Německa, působila jako pečovatelka v Ohiu ve 30. letech 20. století. Systematicky si vybírala starší, osamělé muže, které si nejprve získala a poté otrávila s cílem získat jejich dědictví a hotovost. Hahn používala své pečovatelské postavení k podávání jedu, aniž by vzbudila podezření. Byla odsouzena za otravu arzenikem a stala se první ženou popravenou na elektrickém křesle v Ohiu v roce 1938.

Nannie Doss, jejíž vražedné období se táhlo od 20. do 50. let 20. století, zavraždila čtyři manžely a další členy rodiny. Její motivace byla složitější: hledala dokonalou lásku, ale když se manželství ukázalo být nudné, zbavila se manžela kvůli pojistce. Její přezdívka „Giggling Granny“ (Chechtající se babička) vznikla, když se během výslechů vesele smála a svá strašná zvěrstva líčila s lehkostí. Tento kontrast mezi její laskavou vnější fasádou a chladnou brutalitou byl pro veřejnost obzvláště šokující.

Jak ukazují případy Belle Gunness nebo Nannie Doss, média hrála klíčovou roli v utváření obrazu „Černé vdovy“. Tisk, který v 19. a na počátku 20. století zažíval rozkvět, potřeboval poutavé tituly a zjednodušené příběhy.

Přezdívky jako „Anděl smrti“ nebo „Chechtající se babička“ pomáhaly prodat noviny a zjednodušovaly složitou psychologii vražedkyně na srozumitelný a strašidelný mýtus. Často se zdůrazňoval kontrast mezi ženskou rolí pečovatelky, matky a manželky a její vražednou povahou. Tím se vytvářel pocit morálního chaosu, který fascinoval čtenáře. Senzace v tisku nejen informovala, ale i moralizovala – příběhy sloužily jako varování před neviditelným zlem, které se mohlo skrývat v bezprostřední blízkosti.

Zdroje: Britannica.com, liverpoolcitypolice.co.uk, guides.loc.gov, serialkillers.cz, encyclopediaofalabama.org