Článek
Je mi pětatřicet, mému partnerovi sedmatřicet. Jsme spolu deset let, máme stabilní práci, vlastní bydlení, psa a rádi cestujeme. Z pohledu tradice máme ideální startovní pozici pro to, abychom založili rodinu. Jenže my děti nechceme. Nikdy jsme je nechtěli a s přibývajícím věkem se na tom nic nemění. Přesto máme pocit, že se za toto rozhodnutí musíme neustále někomu zpovídat. Společnost nás totiž stále vnímá jako „nedokončené“ lidi, kterým k úplnému štěstí chybí ten nejdůležitější kousek skládačky.
Otázky typu „Kdy do toho praštíte?“ nebo „Kdo na vás bude na stará kolena pracovat?“ slýcháme na každé rodinné oslavě i firemním večírku. Je načase říct to nahlas: Dobrovolná bezdětnost není nemoc, hřích ani projev sobectví. Je to legitimní životní volba.
Tikot biologických hodin, který se nekonal
Když mi bylo pětadvacet, starší kolegyně v práci mě s mateřským úsměvem chlácholily: „To tě přejde, uvidíš. Po třicítce se ti zapnou biologické hodiny a ještě budeš šílet.“ Čekala jsem na ten magický moment. Čekala jsem na vlnu dojetí, až uvidím v parku kočárek, nebo na náhlou touhu někoho pěstovat a vychovávat.
Jenže ty hodiny u mě prostě netikají. A u mého partnera také ne. Když se podíváme na miminko, vidíme roztomilé stvoření, ale necítíme potřebu mít vlastní. Místo toho cítíme obrovskou úlevu, když ho vrátíme rodičům a vrátíme se do svého klidného, tichého světa.
Každý z nás má v životě jiné poslání a jiné priority. Pro někoho je to rodičovství, pro jiného kariéra, umění, cestování nebo prostě jen klidný život ve dvou. Proč je tak těžké přijmout, že ne každý touží po stejném scénáři?
Mýtus o sobeckých kariéristech
Nejčastější nálepka, kterou jako bezdětný pár dostáváme, je, že jsme sobečtí. Že si chceme jen užívat, utrácet peníze za dovolené a nechceme na sebe vzít odpovědnost.
„Paradoxně je mnohem zodpovědnější dítě nemít, pokud víte, že po něm netoužíte, než ho přivést na svět jen proto, aby se splnilo společenské očekávání nebo abyste na stará kolena nebyli sami.“
Výchova dítěte je závazek na celý život. Vyžaduje stoprocentní nasazení, oběti a bezpodmínečnou lásku. Pokud v sobě tuto touhu nemáme, bylo by vůči tomu potenciálnímu dítěti nefér si ho pořídit jen jako „splněnou položku“ na seznamu dospělého života. My máme zodpovědnost, ale vůči sobě navzájem a vůči svému životu, který chceme prožít naplno podle svých představ, nikoli podle představ našich babiček a sousedů.
Kdo vám ve stáří podá tu pověstnou sklenici vody?
Tohle je nejoblíbenější argument všech zastánců tradiční rodiny. Představa, že děti jsou jakási pojistka na stáří, je ale v dnešní době mírně řečeno naivní. Svět je plný domovů pro seniory, kam jejich biologické děti zavítají jednou za rok na Vánoce. Pořídit si dítě s tím, že mi na stará kolena bude dělat pečovatelku, je v podstatě ta nejsebečtější motivace ze všech.
My s partnerem víme, že na stáří budeme mít jeden druhého a své přátele. A pokud to bude nutné i profesionální péči, na kterou si díky tomu, že teď nemáme obrovské výdaje spojené s dětmi, dokážeme našetřit.
Respektujme se navzájem
Tímto textem nechci nijak shazovat rodičovství. Hluboce si vážím všech, kteří své děti vychovávají s láskou a trpělivostí. Mateřství a otcovství je krásná věc, ale jen tehdy, když vychází z upřímné vnitřní touhy.
Proto prosím, až příště potkáte pár v produktivním věku, který stále nemá kočárek, odpusťte si ty soucitné pohledy a dotazy. Možná děti mít nemohou a vaše otázky jim jitří rány. Nebo je prostě jen nechtějí a žijí naprosto šťastný a naplněný život. Ani v jednom případě vám do toho nic není.
Jak se díváte na páry, které se dobrovolně rozhodly nemít děti? Považujete to za projev svobody, nebo v tom vidíte sobectví a úpadek tradičních hodnot? Setkáváte se s podobným tlakem okolí i ve svém životě? Napište mi do komentářů.
