Článek
Procházíte pracovní inzeráty nebo sedíte na pohovoru a personalista se zářivým úsměvem popisuje firemní kulturu: „Nejsme jen obyčejná firma, jsme tu všichni jako jedna velká rodina. Držíme spolu, pomáháme si a po práci chodíme společně slavit.“ Na první poslech to zní fantasticky. V době, kdy spousta lidí trpí samotou a odcizením, nabízí představa vřelého, takřka příbuzenského prostředí v zaměstnání lákavý přístav.
Jenže personalisté a psychologové práce stále častěji upozorňují na odvrácenou stranu tohoto fenoménu. Koncept „firemní rodiny“ se totiž v posledních letech stal jedním z nejčastějších varovných signálů (tzv. red flags). Pod pláštíkem lidskosti se totiž často skrývá nebezpečné stírání profesionálních hranic.
Past na emoce a neplacené přesčasy
Základní problém tkví v tom, že rodina a komerční firma mají ze své podstaty zcela odlišný cíl a princip fungování. Rodina je založená na bezpodmínečné lásce a přijetí – své děti nebo rodiče nevyhodíte proto, že mají slabší kvartál nebo udělali chybu. Firma je však ekonomický subjekt, který musí generovat zisk a efektivitu.
Když manažeři začnou v lidech záměrně pěstovat pocit, že jsou rodina, začnou se dříve či později zneužívat rodinné vzorce chování:
- Citové vydírání místo profesionality – potřebuje firma, abyste zůstali v práci do noci nebo pracovali o víkendu bez nároku na adekvátní příplatek? V čistě profesionálním vztahu řeknete „ne“. V „rodinném“ prostředí ale nastupuje pocit viny: „Přece v tom tátu (šéfa) nebo sourozence (kolegy) nenechám, musíme si pomáhat.“
- Devalvace finančního ohodnocení – žádost o zvýšení platu se v takovém nastavení snadno transformuje do osobní roviny. Místo debaty o vašich výsledcích můžete narazit na argumenty typu: „Teď prožíváme těžší období, musíme se jako rodina uskromnit. Copak ti jde jen o peníze?“
„Zaměstnání je ze své podstaty transakční vztah: vy dáváte firmě svůj čas, dovednosti a energii, firma vám za to dává peníze a benefity. Pokud se do této rovnice vnutí koncept rodiny, začne se loajalita vyžadovat jako morální povinnost, ale ochrana zaměstnance jde stranou.“
Psychologie skleníku a strach z nesouhlasu
V rodinách máme často tendenci tabuizovat konflikty, abychom neohrozili společný klid. V pracovním prostředí je ale konstruktivní kritika a nesouhlas motorem inovací a bezpečnosti.
Pokud firma funguje v modu „rodinného klanu“, jakýkoli kritický názor na směřování projektů nebo chování vedení může být vnímán jako osobní zrada nebo „špinění hnízda“. Zaměstnanci pak raději mlčí a přizpůsobují se, což vede k syndromu skupinového myšlení a plíživému vyhoření.
Navíc, co se stane, když taková rodina musí propouštět kvůli restrukturalizaci? Propuštění z „rodinné“ firmy bolí lidi psychicky mnohem víc než odchod z chladného, ale férového korporátu. Cítí se lidsky odvržení, protože uvěřili iluzi, že jejich hodnota pro firmu je hlubší než jen ekonomická.
Buďme sportovní tým, ne rodina
To všechno neznamená, že bychom měli pracovat v toxickém, nepřátelském prostředí, kde se lidé zdraví jen skrz zuby. Touha po lidském přístupu a dobrých vztazích na pracovišti je naprosto legitimní. Klíčem je ale správná metafora.
Mnohem zdravější než „rodina“ je koncept sportovního týmu. Špičkový sportovní tým má jasný cíl, panuje v něm obrovská míra vzájemného respektu, podpory a kamarádství. Všichni táhnou za jeden provaz a úspěch jednotlivce je úspěchem všech. Zároveň ale všichni vědí, proč tam jsou: jsou to profesionálové. Každý má svou roli, za kterou je placen, respektují se jasné herní hranice a nikdo nečeká, že pro tým obětuje svůj osobní život nebo zdraví.
Až budete příště na pohovoru poslouchat ódy na firemní rodinu, zbystřete. Ptejte se na procesy, na proplácení přesčasů, na jasně nastavené kompetence a na to, jak firma řeší konflikty. Chtějte pracovat tam, kde vás respektují jako lidskou bytost a skvělého profesionála. Rodinu už totiž máte doma.
Jaké jsou vaše zkušenosti s „rodinnou atmosférou“ ve firmách? Zažili jste někdy situaci, kdy byl tento koncept zneužit k citovému vydírání nebo neplaceným přesčasům, nebo jste naopak pracovali v podniku, kde to fungovalo skvěle a bez postranních úmyslů? Kde podle vás leží zdravá hranice mezi přátelstvím s kolegy a prací? Napište svůj názor do komentářů.
