Článek
Ještě před pár lety jsme si neuměli představit, že by naše děti vyrůstaly bez pravidelného kontaktu s babičkou a dědou. Byli součástí jejich života od narození, brali si je na víkendy, chodili k nám na návštěvy a děti se na ně vždycky těšily. Dnes už se vídají jen občas. A i když to zní hrozně, nakonec jsme zjistili, že to bylo jediné řešení, které nám zbylo.
Neudělali jsme to ze dne na den. Dlouho jsme si říkali, že přece musíme respektovat, že prarodiče mají na výchovu svůj názor. Vždyť i oni vychovali děti a určitě nám nechtějí schválně škodit. Některé jejich rady jsme proto poslouchali s úsměvem, jiné jsme prostě ignorovali. Jenže postupně začalo být jasné, že nejde jen o rozdílné názory.
Nejdřív to byly jen drobné poznámky
Začalo to úplně nevinně. Babička komentovala, že je syn moc hubený a měli bychom mu dávat víc jídla. Děda zase nechápal, proč naše dcera ještě nemá vlastní telefon. Občas jsme slyšeli, že dítě v jejich věku už přece dávno mělo něco umět, případně že jsme na něj příliš přísní.
Nijak jsme to nehrotili. Každá generace vychovává děti trochu jinak a nečekali jsme, že prarodiče budou mít na všechno stejný názor jako my. Jenže postupně se z rad staly výtky a z výtek zasahování do věcí, které jsme považovali za čistě rodičovskou záležitost.
Když jsme například řekli, že děti nemají před spaním dostávat sladkosti, babička jim je při další návštěvě koupila. Když jsme omezili čas u tabletu, děda jim pustil pohádky, protože prý „alespoň bude klid“. A když jsme se proti tomu ohradili, pokaždé přišlo stejné vysvětlení: „Vždyť je to jen u nás. Doma si to dělejte po svém.“
Jenže právě v tom byl problém.
Děti rychle pochopily, že pravidla se dají obejít
Nechtěli jsme, aby prarodiče dodržovali každý detail našeho rodičovského stylu. Ani nám nevadilo, že u nich děti dostanou něco, co doma běžně nemají. Babička je může rozmazlovat, děda je může vzít na zmrzlinu nebo jim dovolit být večer vzhůru o trochu déle. To jsme vždycky považovali za přirozenou součást vztahu mezi prarodiči a vnoučaty.
Vadilo nám něco jiného. Děti postupně zjistily, že když jim něco zakážeme, stačí počkat na návštěvu u babičky. A začaly toho využívat.
„Ale babička říkala, že můžu,“ slýchali jsme čím dál častěji. Nebo: „Děda mi dovolil se na to dívat.“ Najednou jsme byli ti přísní rodiče, zatímco prarodiče byli ti hodní, kteří všechno povolí.
Nešlo přitom o jednu čokoládu nebo o hodinu u televize. Šlo o to, že naše rozhodnutí byla před dětmi opakovaně zpochybňována.
Zkusili jsme si o tom promluvit
Nejdřív jsme nijak nevyhrožovali. Jednoduše jsme si s nimi sedli a vysvětlili jim, co nám vadí. Řekli jsme jim, že nechceme, aby děti poslouchaly, že máma s tátou něco zakazují zbytečně. Že pokud s nějakým naším rozhodnutím nesouhlasí, mohou nám to říct, ale ne před dětmi a už vůbec ne tak, že naše pravidlo rovnou obejdou.
Čekali jsme, že to pochopí. Místo toho jsme se dozvěděli, že jsme přecitlivělí.
Prý jsme si měli také nechat poradit od vlastních rodičů. Prý zbytečně čteme knihy a hledáme odborníky na každou maličkost. A hlavně nám několikrát připomněli, že oni vychovali děti bez všech dnešních doporučení a přežili jsme to.
Snažili jsme se to nebrat osobně. Jenže podobný rozhovor jsme vedli několikrát a pokaždé se po pár týdnech všechno vrátilo do starých kolejí.
Poslední kapkou byla úplná maličkost
Dodnes si říkáme, že kdyby tehdy šlo o něco vážného, možná bychom reagovali jinak. Jenže poslední kapkou byla obyčejná čokoláda.
Syn měl na nějakou dobu omezené sladkosti a babička o tom věděla. Přesto mu při návštěvě koupila velkou čokoládu. Když jsme jí řekli, že jsme se domluvili jinak, podívala se na syna a řekla mu, ať si ji schová, až se nebudeme dívat.
V tu chvíli nám došlo, že už nejde o rozdílný názor na výchovu. Babička právě dítěti před námi vysvětlovala, jak obejít pravidlo, které jsme jako rodiče nastavili.
Syn byl nadšený. My jsme byli vzteklí. A večer, když děti usnuly, jsme si s manželem poprvé vážně řekli, že možná budeme muset kontakt s prarodiči omezit.
Nejhorší byly výčitky
Ani jeden z nás z toho neměl dobrý pocit. Připadalo nám, že dětem něco bereme. Babičku a dědu mají rády a nechápaly, proč najednou nejsou návštěvy tak časté jako dřív.
Současně jsme ale začali přemýšlet nad tím, co vlastně dětem předáváme. Pokud jim pořád říkáme, že určitá pravidla platí, ale zároveň dovolíme jinému dospělému, aby je před nimi zpochybňoval, nemůžeme se divit, že v nich mají zmatek.
A čím víc jsme o tom mluvili, tím jasnější pro nás byla jedna věc. Prarodiče nejsou další rodiče.
Samozřejmě mohou mít vlastní názor. Mohou dětem něco doporučit, mohou je rozmazlovat a dělat věci trochu jinak než my. Ale pokud jde o zásadní pravidla, poslední slovo máme jako rodiče my. Ne proto, že bychom byli chytřejší než naši rodiče, ale protože za děti neseme odpovědnost.
Úplně jsme je od dětí neodstřihli
Nakonec jsme neudělali žádné dramatické gesto. Neřekli jsme, že babička s dědou vnoučata už nikdy neuvidí. Jen jsme návštěvy omezili a přestali jsme jim děti dávat na několik dní.
Když jsme byli všichni společně, byli jsme u toho. A postupně jsme znovu začali hledat způsob, jak spolu fungovat. Některé věci pochopili, jiné jsme raději přestali otevírat. Hlavní pro nás bylo, že už před dětmi nedocházelo k otevřenému zpochybňování našich pravidel.
Nebylo to jednoduché. Nějakou dobu jsme si vyslechli, že jsme nevděční a že dětem bereme babičku a dědu. Dokonce nám bylo řečeno, že jednou budeme litovat, jak jsme se zachovali. Možná ano. To dnes nikdo neví.
Dnes už víme, kde máme hranici
Nechceme tvrdit, že máme všechno vyřešené. Občas se pořád objeví situace, kdy máme jiný názor. A určitě jsme i my udělali chyby. Rodičovství není návod, podle kterého se dá všechno dělat správně.
Zpětně ale nelitujeme toho, že jsme hranici nastavili. Litujeme spíš toho, že jsme to neudělali dřív a několik let jsme se snažili přehlížet věci, které nám ve skutečnosti vadily.
Prarodiče jsou pro děti důležití a byli bychom rádi, kdyby jejich vztah zůstal hezký. Jen jsme pochopili, že dobrý vztah nemusí znamenat, že jim dovolíme všechno.
Dlouho jsme měli pocit, že když omezíme kontakt, budeme ti špatní. Že rozdělujeme rodinu a připravujeme děti o něco, co by měly mít.
Dnes to vidíme trochu jinak. Děti nepotřebují, aby všichni dospělí kolem nich měli stejné názory. Potřebují ale vědět, že jejich rodiče drží při sobě a že pravidla, která doma nastavili, skutečně platí.
A pokud to někdo nerespektuje, nezáleží na tom, jestli je to soused, kamarád nebo vlastní rodič. I v rodině totiž někdy musí přijít chvíle, kdy člověk řekne: Tohle už je za naší hranicí.
