Článek
Na první svátek vánoční přijeli rodiče, další den jsme vyráželi k tchánovcům a mezi tím se snažili stihnout ještě sourozence a další příbuzné.
Na papíře to vypadalo jako krásné rodinné svátky. Ve skutečnosti jsme už několik týdnů před Vánocemi řešili, co nakoupit, co upéct, kdy uklidit a hlavně jak všechny návštěvy časově poskládat. Když konečně přišel Štědrý den, byli jsme unavení ještě předtím, než se na stole objevila večeře.
Jeden rok jsme se proto rozhodli, že to uděláme jinak. Rodinu jsme předem upozornili, že tentokrát nikoho zvát nebudeme a svátky strávíme jen doma. Reakce nebyly úplně příjemné. Někteří příbuzní to pochopili, jiní se urazili a objevily se i poznámky o tom, že „takové Vánoce přece nejsou Vánoce“.
Nakonec se ale nestalo nic z toho, čeho jsme se obávali. Rodina se nerozpadla a vztahy se nezhoršily. Jen jsme poprvé zjistili, jaké to je strávit několik svátečních dnů bez neustálého plánování, uklízení a pocitu, že někomu něco dlužíme.
A právě tehdy jsme si položili otázku, proč vlastně považujeme vánoční návštěvy za samozřejmost.
Vánoce mohou být pro někoho spíš zápřah než odpočinek
Představa klidných svátků má s realitou mnoha domácností někdy jen málo společného. K běžným povinnostem se v prosinci přidá nakupování dárků, pečení, vaření, úklid a organizování návštěv. Pokud má člověk děti, práci a domácnost, může být už samotná příprava na několikadenní maraton poměrně vyčerpávající.
Hostitel navíc často nese větší část práce. Návštěva sice trvá dvě nebo tři hodiny, ale před ní je potřeba uklidit, připravit jídlo a všechno naplánovat. Po odchodu hostů zase čeká nádobí, úklid a někdy i příprava na další návštěvu.
Další problém představuje cestování. V některých rodinách se během několika dnů objíždí hned několik domácností. Dopoledne u jedněch rodičů, odpoledne přesun k druhým, další den sourozenci a pak ještě návštěva prarodičů. Pro někoho je to příjemná tradice, pro jiného několikadenní logistická operace.
A není nutné mít s rodinou špatné vztahy, aby toho na člověka bylo příliš. Někdy jednoduše potřebuje několik dní, během kterých nemusí nic organizovat.
Kdy může být lepší návštěvy omezit
Existují situace, kdy může být úplně rozumné rodinná setkání zmenšit nebo jejich počet výrazně omezit. Typickým příkladem jsou rodiny s malými dětmi. Pro dospělého může být několik návštěv během tří dnů příjemným zpestřením, pro unavené dítě znamenají neustálé přesouvání, změnu režimu a množství nových podnětů.
Podobně to může fungovat u lidí, kteří mají náročnou práci nebo se během roku starají o další členy rodiny. Vánoce pak nejsou automaticky obdobím, kdy mají najednou neomezené množství energie.
Své místo má také kvalita vztahů. Pokud se na každé návštěvě pravidelně řeší partnerské problémy, výchova dětí, peníze nebo staré rodinné křivdy, není divu, že se člověk na společné setkání netěší.
V takovém případě nemusí být řešením rodinu úplně odstřihnout. Někdy stačí změnit podobu setkávání. Místo celého dne může přijít krátká návštěva, společný oběd nebo procházka. A pokud je několikadenní vánoční maraton vyčerpávající, není nic špatného na tom vidět se až po svátcích. Důležité je rozlišit mezi odmítnutím člověka a odmítnutím konkrétního programu.
Proč máme z odmítnutí rodiny takový strach
Kdyby šlo o kamaráda, kterému nechceme jeden den věnovat čas, pravděpodobně bychom mu jednoduše řekli, že se letos neuvidíme. U rodičů nebo širší rodiny bývá situace mnohem složitější.
Rodinné vztahy jsou totiž spojené s představou povinnosti. Od dětství se učíme, že rodičům máme dělat radost, že o svátcích se rodina schází a že odmítnout návštěvu může být neslušné. Když pak v dospělosti chceme některé pravidlo změnit, může se objevit nepříjemný pocit viny.
Psychologicky je přitom důležité rozlišovat mezi skutečnou odpovědností a pocitem odpovědnosti. To, že se někdo kvůli našemu rozhodnutí zlobí, ještě neznamená, že jsme udělali něco špatně.
Pokud jsme celý život přijížděli na Vánoce k rodičům, mohou být zpočátku překvapení, když to najednou odmítneme. Jejich zklamání je pochopitelné. Nemusí ale znamenat, že máme své rozhodnutí okamžitě změnit.
Nastavování hranic navíc často není příjemné právě proto, že okolí si na ně musí nejdříve zvyknout. Pokud jsme dosud vždycky ustupovali, může být první „ne“ pro nás i naše blízké nezvyklé.
Pocit viny proto nemusí být signálem, že bychom měli ustoupit. Někdy je pouze známkou toho, že děláme něco nového.
Rodině nemusíte říkat, že jsou důvodem vašeho stresu
Jedna z nejhorších cest, jak oznámit omezení návštěv, je vysvětlovat příbuzným, že právě oni vám kazí Vánoce. Věta „Nechceme vás letos doma, protože je s vámi vždycky hrozný stres“ sice může vycházet z upřímného pocitu, ale jen těžko povede ke klidné domluvě.
Mnohem bezpečnější je mluvit o svých potřebách. Například: „Letos chceme Vánoce strávit klidněji a zůstat přes svátky doma. Rádi se ale potkáme před Vánoci nebo začátkem ledna,“ případně: „Poslední roky jsme měli během svátků hodně návštěv a zjistili jsme, že nám vyhovuje mít část Vánoc jen pro sebe. Tentokrát to chceme zkusit jinak.“
Takové vysvětlení nikoho přímo neobviňuje. Zároveň je z něj jasné, že nejde o odmítnutí vztahu, ale o změnu programu.
Pomáhá také oznámit rozhodnutí s předstihem. Pokud rodině řekneme dva dny před Štědrým dnem, že letos nikoho nechceme vidět, bude to přirozeně působit mnohem hůř, než když o změně mluvíme několik týdnů dopředu.
Co když se příbuzní urazí
Tady bývá celá věc nejtěžší. Člověk může své rozhodnutí formulovat sebeopatrněji, ale nemůže úplně ovlivnit reakci druhého. Může přijít výčitka: „Takže už nás nemáte rádi?“ Nebo připomínka toho, kolik let rodina slavila Vánoce společně. Někdo může argumentovat dětmi, jiný tradicí a další jednoduše prohlásí, že takové chování nechápe.
V tu chvíli je lákavé začít se dlouze obhajovat. Vysvětlovat každý detail, připomínat všechny předchozí návštěvy a dokazovat, proč jsme se rozhodli právě takto.
To ale často vede jen k další debatě. Někdy stačí rozhodnutí klidně zopakovat: „Chápu, že tě to mrzí. Letos jsme se ale rozhodli Vánoce strávit doma.“
Pokud chceme vztah udržovat, můžeme nabídnout konkrétní alternativu. Třeba společný oběd před svátky, návštěvu mezi Vánocemi a Silvestrem nebo setkání v lednu. Nemusíme ale přijmout každý kompromis jen proto, aby se nikdo neurazil.
Vánoční tradice nemusí zůstat stejná navždy
Rodiny se během let mění. Děti dospějí, odstěhují se, založí vlastní rodiny a najednou se z jedné domácnosti stane několik dalších. To, co fungovalo před deseti nebo dvaceti lety, proto nemusí vyhovovat dnes. Přesto máme tendenci vánoční pravidla považovat téměř za neměnná.
Každý rok se musí sejít všichni. Každý musí přijet. Návštěva musí trvat několik hodin. Hostitel musí připravit občerstvení. Děti musí objet všechny příbuzné. Ve skutečnosti není důvod, proč by rodina nemohla svá pravidla změnit.
Může se sejít jen část příbuzných. Návštěvy lze rozdělit do více dnů. Hostitelství se může střídat. Některé rodiny si místo domácího posezení zajdou na společný oběd nebo výlet.
A někdy může být nejjednodušším řešením právě to, že si každý nechá několik svátečních dnů pro sebe a společně se sejde až po Vánocích.
Tradice totiž není povinnost jen proto, že ji dodržujeme dlouho. Pokud už nikomu nepřináší radost a pouze vytváří stres, stojí za to přemýšlet, jestli ji nelze změnit.
