Spasitelka týraných žen nebo sériová vražedkyně? Baba Anujka zabila 150 lidí

Pro někoho byla dobrotivou bylinkářkou, pro jiné zase ztělesněním zla a chladnokrevnou sériovou vražedkyní, jež pomocí „kouzelné vody“ usmrtila možná až sto padesát lidí. Příběh Baby Anujky dodnes vyvolává mrazení a klade neodbytnou otázku: byla jen nástrojem zoufalých žen v bezvýchodných manželstvích, nebo geniální a bezcitnou strůjkyní desítek úmrtí?

Ana Drakšin, někdy uváděna jako Draxin, se narodila kolem roku 1838 v dnešním Rumunsku do rodiny zámožného chovatele dobytka. V jejích jedenácti letech se rodina přestěhovala do vesnice Vladimirovac na území dnešního Srbska. Šlo o tehdejší multikulturní oblasti Banátu, kde se mísily vlivy rakouské, srbské i rumunské kultury. Díky majetkovému zázemí získala na svou dobu neobvykle kvalitní vzdělání. Ana navštěvovala soukromou školu v Pančevu, hovořila několika jazyky a projevovala mimořádnou zvídavost v oblasti přírodních věd.

Zlom v jejím životě, který mnozí považují za počátek její pozdější temné dráhy, nastal v jejích dvaceti letech. Tehdy se Ana zamilovala do mladého rakouského důstojníka. Ten ji ale svedl, nakazil pohlavní chorobou (pravděpodobně syfilidou) a opustil. Tato zrada a fyzické utrpení zanechaly v mladé ženě hlubokou ránu. Uzavřela se do sebe, ztratila víru v lidi a začala se intenzivně zabývat studiem chemie, léčivých rostlin a medicíny. Právě v té době se v ní zrodila směs racionality a tajemna, která ji později proslavila i zatratila.

Na muže ale prozatím úplně nezanevřela. Později se totiž provdala za bohatého velkostatkáře jménem Pištonja a sňatkem získala jméno Ana di Pištonja, pod kterým je také známá. Pár měl celkem jedenáct dětí, avšak jen jedno z nich se dožilo dospělosti. Taková tragédie, která by zlomila i silnější povahu, její už tak pošramocenou psychiku pravděpodobně poznamenala navždy. Po dvaceti letech manželství pan Ana ovdověla. Zůstala sama, vzdělaná, zahořklá a se znalostí látek, které mohly léčit, ale i zabíjet.

O jejím životě by dnes možná nevěděl nikdo, kdyby příběh této travičky nezachránil profesor chemie Simon Djarmati. Ve své knize „Baba Anujka – čarodějnice z Vladimirovce“ (2007) popsal nejen fakta z archivů, ale i svědectví lidí, kteří si její jméno předávali šeptem z generace na generaci, jak uvádí magazín Index.hr.

Po smrti manžela se Baba Anujka plně oddala léčitelství. Její dům ve Vladimirovci se stal vyhledávaným místem, kam přicházeli lidé ze širokého okolí. Ať už trpěli horečkami, bolestmi, nemocemi, ale i trápeními duše, Ana se jim vždy snažila ulevit za pomoci svých znalostí a letitých zkušeností s léčitelstvím. Připravovala tinktury, masti i lektvary, a její znalosti botaniky i chemie byly na svou dobu pozoruhodné.

Jenže časem začala nabízet i služby, které se ocitly na pomezí dobra a zla. Tehdy již přezdívaná Anujka si byla dobře vědoma postavení žen v patriarchální společnosti přelomu století. Rozvod byl prakticky nemožný, fyzické a psychické týrání běžné a chudoba ženy často nutila zůstávat s muži, kteří jim doslova ničili život. Právě v této bezvýchodné realitě se zrodila její druhá tvář – ta, která umí odstranit problém.

Tím „problémem“ býval obvykle nechtěný manžel, tchán, tchyně nebo někdy i příbuzný, jehož smrt mohla přinést především svobodu, úlevu a klidný život. Anujka se nikdy neptala na jména obětí, jen na jejich váhu. Podle ní pak připravovala dávkování své slavné směsi, kterou nazývala „čarobna voda“ nebo také „ljubavna voda“, tedy voda lásky. Pod tímto poetickým názvem se však skrýval smrtelný jed.

Tato tekutina obsahovala promyšlenou směs anorganických a rostlinných toxinů. Nacházel se v ní především arsen, rtuť a pravděpodobně i rostlinné alkaloidy. Dávky byly přesně vypočítané tak, aby vyvolaly příznaky běžné nemoci. Nejčastěji šlo o zvracení, horečky nebo slabost. Tehdy bylo naprosto běžné zemřít na následky dnes banálních chorob. Děti, dospělí i staří často umírali na infekce, virózy i „žaludeční potíže“ a pitvy se na venkově téměř neprováděly.

Zájemkyně o „kouzelnou vodu“ se k Anujce často dostávaly přes prostřednice, z nichž nejznámější byla Ljubina Milankov. Tyto ženy tvořily síť, která Anujce zajišťovala klientelu i bezpečí. Za lektvar se platilo částky od dvou do deseti tisíc jugoslávských dinárů. Tato suma odpovídala několika měsíčním platům. Pro mnohé zoufalé ženy to však byla cena, kterou byly ochotny zaplatit za svobodu.

Odhady počtu obětí se pohybují mezi padesáti a sto padesáti lidmi během čtyř desetiletí její činnosti. Odhaduje se, že své „lektvary“ prodávala od konce 19. století až do konce dvacátých let století dvacátého. I kdyby byla pravda jen část těchto tvrzení, řadila by se Baba Anujka mezi nejplodnější vražedkyně moderních dějin.

Její „služby“ se však netýkaly jen manželských sporů. V době balkánských válek a později první světové války se k ní obraceli i mladí muži, kteří se chtěli vyhnout odvodu do armády. Anujka jim údajně připravovala směsi, které způsobily dočasnou nemoc nebo slabost, aby byli uznáni za neschopné vojenské služby. Pro jedny anděl milosrdenství, pro druhé cynická travička. Ale v obou případech žena, která si dovedla podmanit okolí svým klidem a autoritou.

Její dlouhé působení jí zajistila nejen inteligence a znalost chemie, ale také pověst „dobré ženy“ a strach místních. Když někdo náhle zemřel, šeptalo se o Anujce, ale nikdo neměl odvahu ji obvinit. Místní lidé si byli vědomi, že v kraji, kde se víra v magii mísila s lidovým léčitelstvím, mohla i podezření skončit tragicky.

Podle Djarmatiho však nebyla jen travičkou, ale i zdatnou obchodnicí. „Jakmile zjistila, že zákazník má peníze, předstírala, že dnes nemůže kouzlit. Věděla, že nikdo nebude chtít cestovat zpátky, a tak jim nabídla přenocování – samozřejmě za úplatu,“ píše autor ve své knize.

Konec její temné kariéry přišel až v roce 1928, kdy jí bylo přes devadesát let. Případ, který ji nakonec usvědčil, se týkal vražd členů rodiny Momirovů. V srpnu 1924 otrávila Sofija Momirov svého manžela Nikolu Momirova pomocí „kouzelné vody“, kterou získala od Anujky přes prostřednici Danicu Stojić. O několik měsíců později zemřel za podobných okolností i strýc manžela jiné ženy, Stany Momirov. Policie začala pátrat, a právě Stana se nakonec při výslechu přiznala i popsala celou síť i roli staré bylinkářky.

Soudní proces v Pančevu v roce 1929 vyvolal obrovskou pozornost médií doma i v zahraničí. Tisk ji označoval za „Čarodějnici z Banátu“ či „Balkánskou Borgii“. Analýza ostatků, kterou provedl soudní lékař Dr. Branko Vurdelja, potvrdila přítomnost arsenu ve tkáních obětí. Byl to důkaz, který už nebylo možné zpochybnit.

Soud uznal Babu Anujku vinnou z napomáhání ke dvěma vraždám a odsoudil ji k patnácti letům vězení. Přestože byla už velmi stará, působila klidně, sebejistě a dokonce ironicky. Její inteligentní vystupování a klid v soudní síni fascinovaly i děsily. Spoluobžalované ženy – Sofija a Stana Momirov – dostaly doživotí, Ljubina Milankov osm let.

Baba Anujka byla uvězněna v ženské věznici v Požarevaci. Ve věku téměř sta let působila mezi vězeňkyněmi jako zjevení – drobná, uhlazená, vždy čistě oblečená a s nepřítomným pohledem. Po osmi letech byla kvůli vysokému věku propuštěna. Trvala na své nevině a opakovala, že nikdy nikoho nezabila, jen „pomáhala lidem, kteří ji o to prosili“.

Zemřela pravděpodobně roku 1938 ve svém domě ve Vladimirovci. Do posledních dnů si uchovala důstojnost a přesvědčení, že konala dobro. ​​Jak uvádí Djarmati, Anujka zemřela ve věku sta let, údajně na demenci. „Ačkoliv svými jedy připravila o život sto padesát duší, zapsala se do dějin jako jedna z nejvlivnějších žen své doby,“ uzavírá profesor.

Příběh Baby Anujky je mnohem víc než historka o jedné staré ženě, která znala tajemství jedů. Je odrazem doby, kdy ženy neměly možnost bránit se násilí, kdy společnost tolerovala bezpráví a kdy se hranice mezi pomocí a vraždou stíraly. Její „kouzelná voda“ se stala symbolem zoufalství i msty, ale také vědeckého poznání zneužitého k zabíjení.

Byla Anujka obětí krutého světa, nebo jeho produktem? To už dnes nelze přesně rozsoudit. Jisté však je, že spojila chladnou logiku chemie s temnotou lidské duše a zapsala se do dějin jako nejstarší a jedna z nejnebezpečnějších sériových vražedkyň Evropy. Její příběh dodnes připomíná, že mezi léčivým lektvarem a jedem bývá jen jediná kapka.

Zdroje: Index.hr, Darktales.blog, Vintag.es, Wikipedia.org