Článek
Před pár týdny mi bylo devětadvacet let. Místo oslavy v kruhu přátel jsem ale ten večer seděl na podlaze své pronajaté garsonky v širším centru Prahy, zíral do zdi a nekontrolovatelně brečel. Na notebooku mi blikal urgentní e-mail od šéfa s deadlinem na další den a mně poprvé v životě došlo, že už nemůžu. Že nemám kde brát. Oficiální diagnóza od lékaře, kterého jsem navštívil o dva dny později, zněla: syndrom vyhoření. V devětadvaceti. V věku, kdy bych měl mít nejvíc energie, chuti do života a budovat základy pro budoucnost.
Když se řekne vyhoření, většina lidí si představí manažera po padesátce, který má za sebou dekády tvrdé práce. Jenže realita dnešních dní je jiná. Ambulance psychologů se plní lidmi, kterým ještě nebylo ani třicet. Jsme generace, která do pracovního procesu vlétla s obrovským nasazením, ale velmi rychle narazila na zeď.
Past jménem „nekonečná produktivita“
Do nadnárodní korporace jsem nastoupil hned po vysoké škole. Byl jsem nadšený. Skvělý plat na pásce, benefity, multisportka a pocit, že když budu makat na 150 procent, svět mi bude ležet u nohou. Jenže korporátní mašinérie funguje jako oheň. Spotřebuje cokoli, co do ní hodíte, a chce stále víc.
Moderní technologie z nás udělaly zaměstnance na plný úvazek 24 hodin denně. Slack, Teams a e-maily v telefonu znamenají, že pracovní den nikdy nekončí. Odpovědět na zprávu v deset večer? Samozřejmost. Dodělat tabulky v sobotu dopoledne? Přece nechceš potopit tým.
Postupně se z mého života vytratily koníčky, přátelé i spánek. Všechno pohltila práce a neustálý tlak na výkon, efektivitu a dosahování nesmyslných KPI. A nejhorší na tom je, že si člověk tenhle toxický životní styl začne sám před sebou omlouvat jako „úspěch“.
Generace s nejistou budoucností
Proč to vlastně děláme? Proč se necháváme takhle dobrovolně ničit? Odpověď leží v hluboké frustraci, kterou moje generace prožívá při pohledu na ekonomickou realitu.
„Naši rodiče nám říkali, že když budeme poctivě studovat a tvrdě pracovat, zajistíme si dobrý život. Jenže my dnes pracujeme na maximum, a přesto máme pocit, že běžíme na běžícím pásu, který se pohybuje pozpátku.“
Tím největším demotivačním faktorem je naprostá nedostupnost vlastního bydlení. Když průměrný byt v Praze nebo Brně stojí tolik, že na něj mladý člověk nenašetří ani za dva životy, a hypotéka se stala luxusem pro vyvolené, něco se ve vás zlomí. Zjistíte, že i když v práci odevzdáte duši a trávíte tam večery, váš plat sotva pokryje neustále rostoucí nájem, jídlo a základní potřeby. Cíl v podobě vlastního zázemí a rodiny se neustále posouvá do nedohledna. A tehdy se dostaví otázka: Proč to vlastně všechno dělám?
Když tělo řekne dost za vás
Vyhoření nepřijde ze dne na den. Je to plíživý proces. Nejdřív přišla permanentní únava, kterou nespravil ani víkendový spánek. Pak se dostavila cyničnost a podrážděnost. Práce, kterou jsem měl původně rád, se mi začala hnusit. Poslední fází byly fyzické příznaky. Bušení srdce, nespavost, žaludeční neurózy a neustálá úzkost už v neděli odpoledne z toho, že zítra je zase pondělí.
Moje tělo prostě zatáhlo za záchrannou brzdu, protože moje hlava to odmítala udělat.
Životní restart a nové hodnoty
Po rozhovoru s lékařem a psychologem jsem udělal to, co bych si ještě před rokem nedokázal představit. Podal jsem výpověď. Bez toho, aniž bych měl domluvenou jinou práci. Moje zdraví dostalo absolutní přednost před kariérním postupem a korporátním prestiží.
Teď jsem ve fázi, kdy se učím znovu žít. Hledám si práci v menší firmě, kde se nehraje na neustálý růst na úkor lidskosti, a kde v pět hodin odpoledne padne a nikdo mě nebude uhánět.
Pochopil jsem, že žádný byt, žádný kariérní titul ani žádná pochvala od šéfa nestojí za to, abych kvůli nim zničil sám sebe. Úspěch totiž neznamená sedět sedmnáct hodin denně v prosklené kanceláři. Úspěch znamená mít kontrolu nad svým časem, spát v klidu a mít energii na věci a lidi, které máte rádi.
Jak vnímáte tlak na výkon v dnešní době vy? Máte ve svém okolí mladé lidi, kteří bojují s vyhořením, nebo jste si tím sami prošli? Myslíte si, že je dnešní mladá generace jen „zchoulostivělá“, nebo jsou ekonomické a společenské tlaky opravdu neúnosné? Napište svůj názor do komentářů.
