Žil 7 let v kurníku, kvokal a neuměl chodit. Kevina Halfpenny týrala matka

Místo normálního dětství je pak toto dítě je drženo v izolaci, v tmavém a vlhkém prostředí, kde mu jedinou společnost tvoří kvokání slepic. Toto bohužel není žádná fikce, ale skutečný příběh, který se odehrál v Severním Irsku v polovině padesátých let 20. století.

V roce 1956 byl v jednom z kurníků u malé farmy poblíž Crossgaru v hrabství Down nalezen sedmiletý Kevin Halfpenny. Zpráva o chlapci, který byl vystaven extrémnímu zanedbání, šokovala celý ostrov. Kevinovo jméno se okamžitě stalo synonymem pro tragédii a vešlo do povědomí jako „Henhouse Boy“, česky chlapec z kurníku.

Případ Kevina Halfpennyho rychle vyvolal debatu o selhání rodiny, komunity a sociálních služeb. Stal se jedním z nejznámějších příkladů fenoménu izolovaných dětí ve Spojeném království. Jeho příběh, v němž je na jedné straně kruté zanedbání a na straně druhé nadějeplná záchrana, zůstává dodnes silným mementem.

Kevin Malachy Christopher Halfpenny se narodil kolem roku 1949 jako syn Margaret Halfpenny. Margaret se stala vdovou v roce 1947 a zůstala sama s šesti dětmi, o které se musela postarat v nelehké poválečné době. Rodina žila na malé farmě v oblasti Broughclogh poblíž Crossgaru v hrabství Down. Právě zde, v chudých podmínkách, se tragédie odehrála.

Margaret se snažila uživit rodinu, mimo jiné provozováním dvou kurníků na pozemku, prodej vajec zřejmě pomáhal přilepšit rodinnému rozpočtu. Zatímco ostatní Kevinovi sourozenci vyrůstali v domě a dostávali základní péči, Kevin byl od nich izolován. Matka se později bránila tvrzením, že chlapce v noci brala do domu, ovšem důkazy a stav dítěte jasně naznačovaly opak. Podle vyšetřovatelů byl Kevin držen ve velmi stísněném prostoru mezi vnitřní zdí a voliérami pro slepice, kam se sotva vešel.

Tato krutá izolace trvala celé roky a byla zcela bezprecedentní. Motiv matčina chování nikdy nebyl jasně objasněn, spekulovalo se o jejím psychickém stavu nebo o nemožnosti zvládnout péči o šest dětí sama. Fakt, že zanedbávala pouze Kevina, zatímco ostatní děti se zdály být v pořádku, zůstal pro soud i veřejnost nepochopitelný.

Kevinova záchrana začala v létě 1956. Skupina chlapců ve školním věku si hrála poblíž farmy a opakovaně si všímala podivného dění v jednom z kurníků. Jeden z chlapců, jedenáctiletý Desmond Brennan (v některých zdrojích uváděn jako Bannon), se k němu přiblížil a nahlédl dovnitř. Všiml si něčeho, co připomínalo malou postavu schovanou za pytlovinou.

Chlapci během následujících dnů farmu navštěvovali. Popisovali, jak se postava, o níž nevěděli, zda je to dívka či chlapec, přibližuje k oknu a dlaněmi se opírá o drátěnou mřížku. Postava byla nahá, s dlouhými zacuchanými vlasy a na volání nijak nereagovala. Vydávala pouze nesrozumitelné zvuky. Dveře byly vždy zamčené a chlapci se nemohli na záhadnou osobu podívat zblízka.

Po pár týdnech se děti rozhodly o všem informovat své rodiče, kteří se obrátili na policii. Policisté následně nalezli Kevina uvnitř kurníku. Byl silně podvyživený, špinavý a zanedbaný. Dítě bylo okamžitě vyproštěno z velmi malého prostoru v kurníku a převezeno do belfastského dětského domova Nazareth Lodge, kde se o něj začaly starat řeholní sestry.

Kevinův fyzický a psychický stav po záchraně byl pro lékaře šokující a doslova je traumatizoval. V sedmi letech vážil pouhých 12,7 kilogramu a měřil jen 76 centimetrů, což odpovídalo spíše proporcím tříletého dítěte. Lékaři potvrdili, že chlapec trpěl těžkou rachitidou (křivicí), způsobenou chronickým nedostatkem vitaminu D. Neměl tedy možnost dostat se delší dobu na denní světlo. Měl pokřivené kosti a oslabené klouby.

Jeho psychický a sociální vývoj byl na tom ještě hůř. Kevin byl neschopen normální řeči a vydával jen zvuky naučené v izolaci. Sestra Irene Maher, jedna z pečovatelek, vzpomínala na první dny chlapce v domově:

„Ten chlapec seděl na postýlce a celé první týdny vydával zvuky podobné kvočení slepic.“ (Sundayworld.com)

Navíc měl tendenci mávat rukama, jako by se snažil napodobit máchaní křídly – to vše bylo děsivým důkazem toho, kde strávil své nejdůležitější formativní roky života.

Kromě rachitidy se dnes spekuluje o tom, že Kevin mohl trpět i dědičnou metabolickou vadou. Konkrétně melo jít o genetickou poruchou, která zhoršuje vstřebávání vitaminu D. Tato dispozice by sice nezavinila jeho zanedbání, ale mohla výrazně zhoršit následky izolace, přispět k extrémním problémům s růstem a zvýraznit jeho fyzické postižení.

Margaret Halfpenny byla obviněna z zanedbání a vystavení dítěte utrpení (child cruelty). Soud probíhal u Downpatrick Quarter Sessions. Obhajoba se zaměřila na psychický stres a chudobu matky, ale soud neoblomně trval na tom, že zanedbání dítěte, které bylo drženo jako zvíře, je neodpustitelné. Margaret se k činu přiznala.

Soudce John Hanna odsoudil Margaret Halfpenny k trestu devíti měsíců vězení. Ačkoliv se trest může zdát mírný vzhledem k rozsahu utrpení, které chlapec prožil, soudce ve svém projevu jasně definoval matčinu vinu, která nebyla jen v nedostatku lásky, ale i v aktivním bránění pomoci. Soudce pronesl silná slova:

„Odebrala jste mu něco, co mu dal Bůh – sluneční světlo. Zároveň jste mu odepřela i to, co mu stát poskytoval zdarma – lékařskou péči.“

Soudce také zdůraznil nepochopitelný rozdíl v péči mezi Kevinem a ostatními sourozenci: „Rozdíl mezi láskou a péčí, kterou projevovala ostatním dětem, a zacházením s Kevinem, byl nepochopitelný.“ (Sundayworld.com)

Kevin zůstal v péči řádu Sisters of Nazareth, kde získal komplexní lékařskou péči a výživový program. Léčba rachitidy a s tím spojené bolesti trvala roky a vyžadovala pravidelnou rehabilitaci. Sestra Irene Maher, která ho doprovázela i v dospívání, potvrdila, že Kevin reagoval na lásku a péči, měl rád hudbu a pomalu se učil žít v lidské společnosti.

Ačkoliv zranění z dětství byla trvalá, Kevin dostal šanci na nový život. Bylo rozhodnuto o jeho přemístění do zahraničí, pravděpodobně do Jihoafrické republiky, kde mu bylo změněno jméno, aby mohl uniknout stigmatu „Henhouse Boy“. Cílem bylo zajistit mu anonymitu a plné začlenění do společnosti. Navzdory tragickému startu do života žil Kevin Halfpenny dlouhý život. Podle novějších informací, které sdíleli jeho příbuzní, se v dospělosti plně integroval, i když vyžadoval speciální péči.

Příběh Kevina Halfpennyho hluboce zasáhl irskou kulturu. Inspiroval nositele Nobelovy ceny, básníka Seamuse Heaneyho, k napsání sugestivní básně „Bye-Child“, která vyšla v roce 1972 ve sbírce Wintering Out. Báseň metaforicky zachycuje izolaci dítěte a jeho pohled na svět, který se omezuje na štěrbinu v kurníku.

V roce 2003 vznikl podle Heaneyho básně také emotivní krátký film se stejným názvem, „Bye-Child“, režírovaný Bernardem MacLavertym. Kevin Halfpenny se tak stal symbolem zranitelnosti dětí a připomínkou toho, že největší krutost může přijít z těch nejbližších míst. Jeho osud slouží jako trvalé varování před selháním individuální i společenské odpovědnosti.

Zdroje: Sundayworld.com, Facebook/Crossgar Life