Článek
„Konec dějin“ se ukázal jako luxusní sebeklam, který si kontinent mohl dovolit jen v době, kdy někdo jiný nesl odpovědnost za jeho ochranu. Toto probuzení je bolestivé, ale nezbytné. Poprvé po desetiletích si Evropa musí znovu položit nepohodlnou otázku: chce být jen morálním hlasem světa, nebo také politickým aktérem, který je schopen své hodnoty ubránit?
Hodnotová anomálie v tvrdém světě
Evropský projekt stojí na výjimečné kombinaci svobody, sociální soudržnosti a respektu k lidské důstojnosti. V globálním kontextu nejde o normu, ale o anomálii. Právě proto je tak zranitelná. Autoritářské režimy nepotřebují řešit veřejné mínění ani klimatickou odpovědnost, Spojené státy dávají přednost pragmatismu před ohledy a asijské ekonomiky konkurují rychlostí a tvrdostí. Evropa mezitím reguluje, chrání a vyjednává – často sama se sebou.
Past „evropské bubliny“
Tato „evropská bublina“ je zdrojem hrdosti i slabosti zároveň. Na jedné straně vytváří nejbezpečnější a nejdůstojnější prostor pro život na planetě. Na straně druhé svádí k pasivitě a k víře, že správné hodnoty se prosadí samy. Neprosadí. Bez moci zůstává morálka jen dobře míněným stanoviskem.
Vnitřní hrozba: Populismus a opuštěnost
Největším vnitřním ohrožením Evropy dnes nejsou vnější nepřátelé, ale laciný populismus, který nabízí jednoduchá vysvětlení složitých problémů. Ne proto, že by lidé byli hloupí, ale proto, že se cítí opuštění. Evropské elity příliš dlouho předpokládaly, že stabilita je samozřejmá a demokracie se udrží setrvačností. Tato chyba nás dnes dohání.
Cesta k přežití: Odvaha a odpovědnost
Pokud má Evropa přežít jako politický subjekt – ne jen jako kulturní vzpomínka – musí spojit své ideály s rozhodností. Znamená to investovat do obrany, mluvit otevřeně o ceně ekologické transformace, přiznat chyby globalizace a přestat si plést dialog se slabostí. Skutečné vedení není ani autoritářské, ani populistické; je náročné, nevděčné a založené na důvěře.
Úkol naší generace
Svět už Evropu nevnímá jako střed dění, ale jako zvláštní, někdy nepraktický experiment. Právě v tom je však její síla. Pokud dokáže sladit lidskost s odpovědností a hodnoty s mocí, může zůstat místem, kde svoboda není prázdným slovem, ale každodenní realitou. To není samozřejmost. To je úkol – a možná poslední šance naší generace.
