Článek
Co tu dnes máme na stole, je jedna z největších snah změnit evoluci v politickém uspořádání od 2.sv.války.
To vše znamená, že lidé kterékoli země mají právo, a měli by mít možnost ústavními prostředky, svobodnými nespoutanými volbami s tajným hlasováním si zvolit nebo změnit charakter nebo formu vlády, pod kterou žijí, měly by vládnout svoboda slova a myšlení. Justice nezávislá na výkonné moci, na jakékoliv straně, by měla vykonávat zákony, které obdržely široký souhlas velké většiny, nebo byly posvěceny časem a obyčejem. To jsou malé skutky svobody, která by měla žít v každé chýši. To je poselství lidstvu od britského a amerického národa. „Hlásejme, co činíme a čiňme, co hlásáme.“ Toto ne vždy a ne všude platí a dnes se stal z voleb reklamní produkt uměle servírovaný a mnohdy potom nechutnající nikomu. Hezké tváře a krásné obleky převáží nad názory a obrátíme-li se k textu výše nebo byly posvěceny časem a obyčejem
V roce 1946 město Fulton zažilo přelom tehdejšího chápání vítězství na Hitlerovskou mašinérií a tím, co vytvořila po celém světě. Ano po celém světě nebyla to jen otázka Evropy a Japonska na jedné straně a spojeneckými vládami na straně druhé. Bylo to i o uspořádání celého „nového“ pořádku v celoplanetárním chápání. To se mohlo povést ale ne tak úplně povedlo. Proč? Protože prachy.
Ve Fultonu z úst velikána politiky a do určité míry i vyzionáře W, Churchilla zazněla některá slova, která bychom si měli připomínat i dnes: “ To vše znamená, že lidé kterékoli země mají právo, a měli by mít možnost ústavními prostředky, svobodnými nespoutanými volbami s tajným hlasováním si zvolit nebo změnit charakter nebo formu vlády, pod kterou žijí, měly by vládnout svoboda slova a myšlení. Justice nezávislá na výkonné moci, na jakékoliv straně, by měla vykonávat zákony, které obdržely široký souhlas velké většiny, nebo byly posvěceny časem a obyčejem. To jsou malé skutky svobody, která by měla žít v každé chýši. To je poselství lidstvu od britského a amerického národa. Hlásejme, co činíme a čiňme, co hlásáme.“ Toto ne vždy a ne všude platí a dnes se stal z voleb reklamní produkt uměle servírovaný a mnohdy potom nechutnající nikomu. Hezké tváře a krásné obleky převáží nad názory a obrátíme-li se k textu výše „nebo byly posvěceny časem a obyčejem“ vidíme jak to dopadá pokud někdo tyhle věci chce mít na zřeteli.
Druhou stranou té reklamní loterie jménem volby je, kdo za ní stojí a je schopen ji režírovat. Nyní mě jistě osloví mnozí, že zde budu polemizovat o světovém spiknutí mocných a velkých. Nebudu, opravdu ne. Je to totiž přízemnější. Mnohdy jsou to lidé, kteří mají podobné rysy a vidění světa. V určité míře je nutné pro tyto lidi ve velké míře zjednodušit tu geopolitickou hru, oni na víc nemají, na jednoduchý finální stůl v pokeru. Kdy v prvním dni jsou katry rozdávané na několika stolech a jen opravdový znalec vidí a může odhadnout vývoj do posledního dne. Multipolární geopolitika je na tom podobně. Pokud by však došlo k zjednodušení chápání na bipolární nebo možná i tripolární stav. Jsme v jiné hře. Čitelné a jasné. Tyto osoby pak mohou mít za cíl tu hru zjednodušit, ti co si někdy zahráli poker, tak to znají. Beze slov, jsou zde jen pohledy uzavírána krátká spojenectví, aby se ve finále rozhořel i mezi nimi boj o finální stůl. Někdo řekne, tak to má být. Ve hře možná, tam by měl být vždy jen jeden vítěz. Tady je však trochu jiné pole a ne zelený stůl s rozdanými kartami a hra se mění podle toho jaký je vývoj společnosti. Od Fultonu jsme ušli hodně dlouhou cestu. Na její okrajích byli další milníky, první byl roku 1949. Washingtonská smlouva a vytvoření obranné aliance NATO a její protipól v roce 1955 podepsaný ve Varšavě. Oba dokumenty mají však jinou fundamentální základnu. NATO jako produkt kolektivní obrany s nezastupitelnou rolí USA, protože evropské státy té doby neměli kapacity na vybudování obranných sil. Tento stav se však nerozvíjel
dostatečně rychle a v posledních dekádách, kdy naše potenciály značně vzrostli a blahobyt nám zaslepil oči jsme spoléhali, že to tak zůstane navždy. Varšavská smlouva zakotvila „pevné a trvalé spojenectví“ s tehdejším Svazem sovětských socialistických republik. Po našem přistoupení k NATO v roce 1999, jsme už očekávali slovy českého klasika “ jen samá pozitiva a jistoty“. Není to tak a mnozí na to upozorňovali, že nebezpečí číhá a dřímá a my bychom se něj měli připravit. Místo toho jsme si postavili jiné cíle a to blahobyt, bezstarostnost a vnitřní nejednotu. Cílem bylo mít peníze. Za ty si mohu koupit vše. Mohu zaplatit zdraví, vzdělání ( i když na něj nemám žádné předpoklady), mohu si koupit i lidi. Pokud si pak koupím je, stanu se pánem situace. Stanu se základem světa, třeba jen toho mého, protože budu mít moc rozhodovat, přikazovat a řídit. Nepřipomíná vám to něco? Základem státu jsou volby. Z těch vzejde moc zákonodárná, zvolení zástupci na základě nich zvolí vládu - moc výkonnou a ta své sny přenese na úředníky a ti budou řídit chod státu. Aby k těmto prolnutím nedošlo už v době osvícenectví se vytvořila samostatná a trvalá úřednická třída, tu se vždy jednotliví absolutisté snažili zlikvidovat, ta totiž má všechny informace o chodu státu a tedy schopna řídit stát sama, a to i v případě neexistence z voleb vzešlé politické vlády. Od tohoto pojem „úřednická vláda“. Zde se dostáváme však k jádru pudla. Pokud odstraním jednu ze stran rovnice, nebudu již mít neznámé. Podobné je to v té politice. Úřednická EU je schopna řídit spoustu věcí řídit sama i kdyby došlo k tomu, že několik států nebude mít zvolenou politickou reprezentaci a pak zůstane na dlouhou dobu konzistence v jejím rozhodování. To se dnes promítá do geopolitiky víc než si myslíme. Než mne napadnete, že bráním současnou EU / EK, ne nebráním, musí se reformovat a změnit být pružnější a otevřenější nám lidem a ne nejsem úředník státní správy a ani státní zaměstnanec, byl jsem ale to už je dlouho. Tento proces je však v rozsahu evoluce a ne revoluce. Vliv na současnou geopolitiku je však jinde, velká část států v EU jsou současně partnery v kolektivní obranné alianci – NATO. Zde se dostáváme k současnosti a tomu co nás trápí. Otázka zní co bylo dříve a co je přednější. Ekonomika v podobě EU, tedy to bylo EHS, nebo obrana území Evropy. Jaké vyznáme nyní hodnoty. Prospěch, ekonomický, materiální a hlavně mocenský nad svým lénem, nebo bezpečnost nás všech a hlavně našich dětí, jejich dětí a dětí jejich dětí. K všemu vedou různé cesty. Jedna vede k slunce východu, levné naftě a ohnutému hřbetu. Druhá vede ke slunce západu, hamburgerům a v kleče, nebo třetí, ta asi nejtěžší, postavit se na vlastní nohy. Jít s hlavou vzpřímenou, neporobení, nesehnutí.
Tohle je již na nás, jen si musíme uvědomit, že každá cesta má svoje trny, kameny, příkopy a strže. My musíme ta křoví vykácet, kameny odstranit z cesty a postavit pevné mosty, které musíme však mít možnost strhnout, stejně tak jako kameny znovu na cestu nasypat a nechat zarůst křovím, pokud by se po této cestě k nám sápal drak, medvěd nebo třeba puma. Stejně tak si musíme hlídat nebe nad hlavou aby nám sem, otevřeným oknem nevletěl nežádoucí netopýr, dravý sokol nebo rozpínavý orel.
Tímto bych mohl skončit a nechat to být.
Asi ale nenechám, protože je možné, že to někdo chce udělat za nás. Někdo třeba chce od nás odejít, protože nepoklekneme a nevzdáme mu patřičné díky a vděk. Jiný nás pak nepřipravené přilne do své náruče a donutí ohnout svůj hřbet nebo nás svou energií spálí jako mocný drak. To vše jen za to kolik to bude stát. Kolik penízků bude cinkat v kapsách jiných. Ať už našich domácích, jejichž mottem je stále: “ „neznám špinavé peníze“ je pak často citovaným, byť mírně nepřesným zjednodušeným z počátku 90. let, tímto byl vyjadřován liberální přístup k transformaci ekonomiky, kdy nerozlišoval původ kapitálu při privatizaci. Nebo těm zahraniční, kdy někteří razí teorii : “ čím je někomu hůř, tím pro mě lépe“.
Zde je pak problém té nové geopolitiky, budou to jen dvě, tři nebo více nohou. Protože čím více nohou má židle, tím se více houpe ale nepřevrátí se. U dvou nohou je stabilitu těžké najít a tři jsou docela stabilní i ve stavu pokud jsou různě dlouhé. V souvislosti s tím mě více děsí představa G. Orwella z románu 1984. Kdy všudypřítomný velký bratr naslouchá a svět je rozdělen jen do sfér vlivu a jedné části, která nemá na nic vliv. Pokud se podíváme na mapu z tohoto románu, tak vidíme, že v současnosti je to právě ten nezařazený kus země, který se probouzí a může se kromě Evropy stát tou další nestabilní nohou židle, se kterou budeme muset počítat.
Nyní už budu asi opravdu končit. Jen se rozloučím ještě citátem z výše zmíněného románu „1984“ : “ Kdo ovládá minulost, ten ovládá budoucnost, kdo ovládá přítomnost, ovládá minulost“. Nenechme ty co nyní vládnou překrucovat historii, jinak ji vykládat a učit naše děti. Protože “ historia magistra vitae“ je pravda a poučení z našich historických chyb bychom neměli nést jako stigma, ale jako cíl, je příště nedělat. Paralelu máme v letech první republiky.
