Článek
Deset let práce se vešlo do patnáctiminutové schůzky
„Rozhodli jsme se naši spolupráci ukončit.“
Tu větu si budu pamatovat asi do konce života. Seděla jsem naproti člověku, se kterým jsem se ještě minulý týden normálně bavila o pracovních plánech. Na stole ležela sklenice vody, vedle něj seděla personalistka a oba se tvářili, jako by mi právě oznamovali změnu termínu porady.
Jenže oni mi právě oznamovali, že po deseti letech končím.
Nejdřív jsem si myslela, že jde o nějaké nedorozumění. Že se něco změnilo, že firma prochází reorganizací nebo že jsem udělala chybu, o které nevím.
Zeptala jsem se tedy na důvod.
Nedostala jsem ho.
Místo toho přišly fráze o novém směřování společnosti, změnách a rozhodnutí vedení. Když jsem chtěla vědět, jestli byli nespokojení s mojí prací, nedokázali mi odpovědět ani na to.
Deset let jsem tam chodila téměř každý pracovní den. A najednou jsem měla pocit, že jsem pro ně někdo úplně cizí.
Byla jsem ta, která vždycky zůstala déle
Nechci ze sebe dělat nenahraditelnou zaměstnankyni. Vím, že takový člověk neexistuje. Jenže já jsem té práci opravdu věřila.
Pamatuji si večery, kdy jsem seděla u počítače dlouho poté, co ostatní odešli domů. Dovolené, během kterých jsem kontrolovala e-maily. Nemocné kolegy, za které jsem automaticky přebírala práci. A také víkendy, kdy mi telefon zazvonil kvůli něčemu, co zkrátka nemohlo počkat do pondělí.
Nikdo mě k tomu nenutil. A právě to mě dnes tolik mrzí.
Dělala jsem to dobrovolně, protože jsem měla pocit, že jsme jeden tým. Když se firmě dařilo, měla jsem radost. Když se nedařilo, přemýšlela jsem, jak situaci zlepšit.
Dokonce jsem se občas přistihla, že o práci mluvím jako o něčem vlastním. Říkala jsem „my jsme dokázali“, „nám se podařilo“, „musíme to zvládnout“.
Dnes už vím, jak nebezpečné je zaměnit zaměstnání za vlastní život.
Nejvíc bolí, že mi nedopřáli ani upřímnost
Kdyby mi řekli, že moje výsledky nejsou dobré, bolelo by to. Kdyby přiznali, že potřebují ušetřit nebo že na moje místo chtějí někoho jiného, také by to nebylo příjemné.
Ale alespoň bych věděla, na čem jsem.
Místo toho jsem odcházela s hlavou plnou otázek.
Udělala jsem něco špatně? Stěžoval si na mě někdo? Vadila jsem novému vedení? Nebo už se mnou prostě nepočítali a nikomu nestálo za to mi to vysvětlit?
Člověk si v takové chvíli začne přehrávat poslední měsíce. Každý rozhovor, každou poradu, každou poznámku nadřízeného. Hledá náznaky, kterých si nevšiml.
A pak přijde ještě jedna nepříjemná myšlenka. Možná jsem pro ně nikdy neznamenala tolik, kolik oni znamenali pro mě.
Včera kolegyně, dnes problém k vyřešení
Zvláštní je i to, jak rychle se změní atmosféra.
Ještě nedávno jsme společně slavili narozeniny, probírali dovolené a smáli se u kávy. Znala jsem děti svých kolegů, věděla, kdo staví dům, kdo se rozvádí a kdo má nemocné rodiče.
A pak se najednou kolem mě začalo chodit po špičkách.
Někteří kolegové mi napsali krásné zprávy. Jiní se raději neozvali vůbec. Nevyčítám jim to. Možná nevěděli, co říct. Možná se báli, aby nebyli další na řadě.
Přesto mě překvapilo, jak rychle se člověk může změnit z dlouholeté součásti týmu v nepříjemnou záležitost, kterou je potřeba administrativně uzavřít.
Nechtěla jsem slavnostní rozloučení ani kytici. Stačilo by mi obyčejné lidské jednání.
Doma jsem se rozbrečela až nad úplnou hloupostí
Když jsem přišla domů, držela jsem se. Řekla jsem, co se stalo, a snažila se mluvit věcně. Co bude dál, jak si najdu novou práci, co všechno musím zařídit.
Pak jsem otevřela kabelku a vytáhla firemní propisku.
A rozbrečela jsem se.
Kvůli obyčejné propisce, kterou jsem si kdysi přinesla z nějakého školení.
V tu chvíli na mě dolehlo, že už se nevrátím ke svému stolu. Že už nebudu řešit projekty, které jsem ještě před pár dny plánovala. Že všechno, co tvořilo velkou část mého života, najednou skončilo.
Připadala jsem si odkopnutá. Jako kdyby někdo vzal deset let mého úsilí, zmačkal je a hodil do koše.
Rozumově chápu, že firma není rodina. Že zaměstnavatel může měnit strategii, snižovat náklady nebo hledat jiné lidi. Jenže emoce se neřídí ekonomickými poučkami.
A ztráta práce není vždycky jen ztrátou výplaty. Někdy člověk přijde i o kus své identity.
Dnes už bych tolik neobětovala
Poslední dny hodně přemýšlím o tom, co bych udělala jinak.
Asi bych si častěji vypnula pracovní telefon. Neodpovídala bych na e-maily během rodinných oslav. Neodkládala bych vlastní plány kvůli termínům, které byly údajně naprosto neodkladné.
A hlavně bych si přestala dokazovat vlastní hodnotu tím, kolik práce zvládnu.
Neznamená to, že chci být v příštím zaměstnání líná nebo že už nikdy nebudu dělat nic navíc. Pořád věřím, že poctivost a nasazení mají smysl.
Jen už nechci žít v představě, že když firmě dám všechno, ona mi to jednou vrátí.
Protože nemusí.
Nechci pomstu. Chtěla bych jen vědět proč
Možná si za pár měsíců řeknu, že to bylo nejlepší, co mě mohlo potkat. Možná najdu práci, ve které budu spokojenější, a konečně budu mít více času na sebe i rodinu.
Teď ale ještě nejsem ve fázi, kdy bych dokázala děkovat za novou příležitost.
Jsem naštvaná. Zklamaná. A především zraněná.
Ne proto, že si někdo dovolil ukončit naši spolupráci. Ale proto, že po deseti letech společné práce nepovažoval za důležité se mnou otevřeně mluvit.
Samozřejmě chápu, že zaměstnavatel není povinen držet si člověka navždy. Pracovní poměr ale musí být ukončen zákonným způsobem a zaměstnavatel nemůže dát výpověď bez zákonného důvodu, který musí ve výpovědi konkrétně vymezit. To, co jsem slyšela na schůzce, tedy ještě nemusí odpovídat tomu, co bude uvedeno v dokumentech.
Jenže vedle právní stránky existuje ještě ta lidská.
A já bych po deseti letech čekala alespoň trochu respektu.
Dnes už vím jedno. Pro firmu můžete být ochotní udělat téměř cokoliv. Ale nikdy byste neměli zapomenout, že pro ni jste zaměstnanec, zatímco svůj vlastní život máte jen jeden.
A možná právě to je ta nejdražší lekce, kterou jsem si ze svého desetiletého zaměstnání odnesla.
