Článek
Když se dnes mluví o transplantaci kostní dřeně, málokdo přemýšlí nad tím, jak složité začátky měla tato léčba u nás. Na počátku devadesátých let ještě zdaleka nešlo o běžnou součást české medicíny. V Plzni tehdy pracoval lékař, který se rozhodl, že to zkusí změnit.
Jmenoval se Vladimír Koza a velkou část svého profesního života spojil s pacienty, pro které mohla transplantace znamenat poslední šanci. V Plzni pomáhal rozjet transplantační program a později stál u vzniku registru dárců kostní dřeně. Jeho práce přitom nezačínala s velkým týmem ani se zázemím, které mají podobná centra dnes.
Původně chtěl být psychiatrem
Vladimír Koza se narodil 4. července 1954 v Plzni. Vystudoval Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy a od roku 1979 pracoval na oddělení klinické hematologie Fakultní nemocnice Plzeň.
Hematologie přitom nebyla jeho původním plánem. V jednom z posledních rozhovorů vzpomínal, že chtěl být psychiatrem. Profesní cesta jej nakonec zavedla jinam a ukázalo se, že právě v léčbě závažných onemocnění krve najde obor, kterému zasvětí prakticky celý pracovní život.
Na začátku devadesátých let se v Plzni začal rozvíjet program transplantací kostní dřeně. V roce 1991 zde byla provedena první alogenní transplantace a Koza se stal jedním z lidí, kteří tento způsob léčby v tehdejším Československu prosazovali.
Brzy se ale ukázal problém, který lékaři sami vyřešit nemohli. K transplantaci nestačí zkušený tým a vybavená nemocnice. Pacient potřebuje vhodného dárce.
Když dárce nebyl v rodině
Nejjednodušší situace nastávala, pokud se vhodný dárce našel mezi příbuznými nemocného. Jenže u řady pacientů se to nepodařilo. V zahraničí už tehdy fungovaly registry dobrovolníků, ve kterých bylo možné hledat nepříbuzného člověka s potřebnou shodou tkáňových znaků.
Koza patřil k lidem, kteří chtěli podobnou možnost nabídnout i českým pacientům. V roce 1992 stál u vzniku Nadace pro transplantace kostní dřeně a Českého národního registru dárců dřeně.
Dnes je snadné brát podobnou databázi jako samozřejmost. Před více než třiceti lety se ale začínalo prakticky od nuly. Bylo potřeba získávat dobrovolníky, provádět vyšetření, budovat databázi a napojovat české pracoviště na zahraničí.
Registr postupně rostl a získal mezinárodní uznání. Pro pacienty to znamenalo něco velmi konkrétního: pokud se vhodný dárce nenašel doma, naděje už nemusela končit u nejbližších příbuzných.
Pacient nebyl jen diagnóza
Lidé, kteří Vladimíra Kozu znali, nevzpomínali pouze na jeho odborné schopnosti. Měl poměrně jasnou představu o tom, jak by měl vypadat vztah mezi lékařem a nemocným člověkem.
Dobře je to vidět v jednom z rozhovorů, který poskytl krátce před svou smrtí. Popisoval v něm situaci, kdy mladý lékař oznámí staršímu pacientovi, že domů půjde až další den. Nemocný by přitom chtěl odejít už dnes. Podle Kozy bylo chybou jednoduše rozhodnout a dál se neptat. Možná má pacient doma psa, o kterého se nemá kdo postarat. Možná má jiný důvod, který je pro něj důležitý.
Byla to zdánlivě obyčejná situace, ale o Kozově přístupu k medicíně vypovídá poměrně hodně. Pacient pro něj nebyl jen diagnózou, kterou je potřeba správně léčit.
V roce 1994 se Hematologicko-onkologické oddělení Fakultní nemocnice Plzeň osamostatnilo a Koza se stal jeho primářem. Pracoviště se postupně zařadilo mezi významná česká transplantační centra a jeho jméno začalo být známé i v zahraničí. V roce 2005 například působil jako prezident kongresu Evropské společnosti pro transplantace kostní dřeně.
Za odbornými úspěchy ale byli především konkrétní pacienti. Lidé, kteří by ještě o několik let dříve měli jen velmi omezené možnosti léčby, dostávali díky transplantacím další šanci.
Nakonec se stal pacientem i on
V posledních letech života Vladimír Koza sám vážně onemocněl. O své nemoci veřejně příliš nemluvil a podle vzpomínek kolegů pokračoval v práci, jak dlouho to bylo možné.
Fakultní nemocnice po jeho smrti uvedla, že se až do poslední chvíle snažil o další rozvoj transplantačního programu. Ještě několik dní před jeho úmrtím vyšel rozhovor, ve kterém mluvil o medicíně, pacientech a problémech českého zdravotnictví.
Zemřel 17. června 2012 v Plzni, několik týdnů před svými 58. narozeninami.
O několik měsíců později, v říjnu 2012, mu prezident republiky udělil in memoriam medaili Za zásluhy.
To, co založil, funguje dodnes
Od začátků plzeňského registru uplynula více než tři desetiletí. Český národní registr dárců dřeně mezitím vyrostl v organizaci zapojenou do mezinárodního systému hledání vhodných dárců. Lidé se do něj stále hlásí a pro některé pacienty může právě neznámý dobrovolník z databáze znamenat jedinou možnost, jak se dostat k potřebné transplantaci.
Právě v tom zůstává Kozův odkaz nejviditelnější. Ne v oceněních ani ve funkcích, které během kariéry zastával, ale v systému, který pokračoval i bez něj.
Když Vladimír Koza na začátku devadesátých let pomáhal s prvními transplantacemi a vznikem registru, těžko mohl vědět, kolika lidí se jeho práce během dalších desetiletí dotkne. Dnes už se jeho jméno mimo lékařské prostředí připomíná méně. To, co pomáhal vybudovat, ale funguje dál.
A někde právě teď možná někdo čeká na telefonát, že se pro něj vhodný dárce našel.
Zdroje
https://registr.kostnidren.cz/o-registru/historie/mudr-vladimir-koza/
https://www.prolekare.cz/casopisy/transfuze-hematologie-dnes/2012-2/mudr-vladimir-koza-39150
https://www.prolekare.cz/casopisy/klinicka-onkologie/2012-4-6/prim-mu-dr-vladimir-koza-zemrel-38542
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/zemrel-prukopnik-transplantaci-kostni-drene-vladimir-koza-276894
https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/rozhovor-s-lekarem-vladimirem-kozou.A120607_105332_domaci_js
