Článek
„Mami, ve čtvrtek máš doktora. Pojedu tam s tebou.“
„Nikde jsem se neobjednávala a nikam nejdu.“
Jenže objednávala. Seděla jsem vedle ní, když jsme termín domlouvaly. O dva dny později o něm nevěděla.
Kdyby šlo o jedinou zapomenutou návštěvu lékaře, asi bych nad tím mávla rukou. Jenže podobných situací přibývá. Máma se několikrát zeptá na stejnou věc, nemůže najít peněženku, občas si není jistá, zda si vzala léky. Nedávno volala, že jí nefunguje televize. Byla vytažená ze zásuvky a máma vůbec nevěděla proč.
Když před ní ale vyslovíme slovo lékař, okamžitě se naštve.
„Nejsem blázen. Jen občas něco zapomenu. To se snad v mém věku může stát.“
A právě tehdy člověka napadne otázka, na kterou není jednoduchá odpověď.
Kdy ještě musíme respektovat rozhodnutí rodiče a kdy už je naopak naší povinností zasáhnout?
Zapomínání ještě automaticky neznamená demenci
Zapomenuté klíče nebo jméno známého nejsou samy o sobě důkazem Alzheimerovy nemoci. Určité výpadky paměti se mohou objevovat i u zdravých lidí.
Mnohem důležitější je sledovat, zda se člověk oproti dřívějšku mění.
Varováním může být například opakované zapomínání nedávných událostí, termínů či užívání léků, problémy s penězi a běžnými činnostmi, horší orientace nebo změny chování.
A nemusí jít automaticky o Alzheimerovu nemoc.
Problémy s pamětí mohou mít různé příčiny. Právě proto má smysl začít u praktického lékaře, který může podle situace provést základní vyšetření a případně člověka odeslat ke specialistovi.
Jenže jak k lékaři dostat někoho, kdo je přesvědčený, že mu vůbec nic není?
„Jsem dospělá, nikam mě nutit nemůžete“
V jedné věci má máma pravdu.
Samotný vysoký věk ani zapomínání neznamenají, že za člověka začnou automaticky rozhodovat jeho děti.
Dospělý pacient má právo rozhodovat o své zdravotní péči a za běžných okolností může navrhovanou zdravotní službu odmítnout. Souhlas se zdravotní péčí má být svobodný a informovaný.
To je pro rodinu někdy těžké přijmout.
Dcera se nestává zákonným zástupcem své matky jen proto, že má pocit, že maminka dělá špatná rozhodnutí.
Stejně tak případná diagnóza demence sama o sobě automaticky neznamená, že člověk ze dne na den přestane rozhodovat o svém životě.
Kdy se situace začíná měnit
Pro rodinu je proto mnohem důležitější sledovat praktické fungování.
Zapomněla máma jednou zaplatit elektřinu, nebo už několik měsíců nezvládá účty?
Nemůže jednou najít klíče, nebo odejde z domu a netrefí zpátky?
Zapomněla jednou lék, nebo si není schopná pohlídat dávkování a hrozí, že si vezme tablety dvakrát?
Rozdíl může být obrovský.
Právě konkrétní změny v každodenním životě mohou ukázat, že nejde pouze o běžnou zapomnětlivost.
A v této fázi bych už větu „ona k doktorovi nechce“ nepovažovala za konec celé debaty.
Rodina může lékaři říct, čeho si všímá
Je tu ještě jeden problém.
Máma může přijít k lékaři, půl hodiny s ním bez větších problémů komunikovat a prohlásit, že je všechno v pořádku.
Jenže lékař s ní nežije.
Neví, že minulý týden třikrát hledala peněženku. Neví, že se opakovaně ptala, který je den. Neviděl ji, když nedokázala najít cestu na místo, kam dříve běžně chodila.
Rodina proto může lékaři předat konkrétní informace o tom, čeho si všímá.
Má smysl si jednotlivé situace dokonce zapisovat.
Místo obecného „maminka hodně zapomíná“ lze popsat: třikrát během měsíce si spletla léky, minulý týden se ztratila cestou z obchodu, opakovaně nezaplatila účet, který dříve platila sama.
Pro lékaře je taková informace mnohem užitečnější.
Ani demence automaticky neznamená omezení svéprávnosti
Tady bývá další velké nedorozumění.
Diagnóza demence sama o sobě neznamená automatické omezení svéprávnosti. O případném omezení rozhoduje soud a české právo počítá také s mírnějšími způsoby podpory člověka, například s nápomocí při rozhodování nebo za určitých podmínek se zastoupením členem domácnosti.
To mi připadá důležité.
Cílem přece nemá být převzít rodiči život při prvních problémech s pamětí.
Cílem je zachovat mu samostatnost tak dlouho, jak je to možné a bezpečné.
Jenže pak přijde zapnutý sporák
Teorie o respektování autonomie člověka se poslouchá dobře.
Mnohem hůř se praktikuje ve chvíli, kdy vám máma zavolá, že nemůže najít cestu domů.
Nebo když zjistíte, že si ráno vzala léky a za hodinu je užije znovu, protože na první dávku zapomněla.
Případně nechá zapnutý sporák a odejde do jiné místnosti.
Najednou už nejde jen o její pohodlí nebo o to, zda děti přehánějí.
Jde o bezpečnost.
A právě tehdy bych chtěla vědět, že jsem nečekala jen proto, abych mámu neurazila.
Jsou situace, kdy lze zdravotní péči poskytnout i bez souhlasu
České právo zná výjimečné situace, kdy lze zdravotní služby poskytnout nebo člověka hospitalizovat i bez jeho souhlasu. Jde ale o zákonem vymezené případy, například některé situace vyžadující neodkladnou péči nebo závažné ohrožení sebe či okolí spojené s duševní poruchou.
To rozhodně neznamená, že děti mohou nechat rodiče hospitalizovat jen proto, že začal zapomínat a odmítá návštěvu lékaře.
Pokud ale nastane akutní situace a člověk bezprostředně ohrožuje sebe či ostatní, je to něco úplně jiného než běžný rodinný spor o návštěvu ordinace.
Nejlepší chvíle řešit budoucnost je paradoxně ta, kdy ji ještě řešit nemusíme
Možná nejdůležitější rozhovor přichází ještě před okamžikem, kdy rodič přestane zvládat své záležitosti.
Dokud je schopen rozumně rozhodovat, lze společně mluvit o tom, kdo mu jednou bude pomáhat, jak si další péči představuje a komu důvěřuje.
Jenže přesně tento rozhovor většina z nás odkládá.
Dokud není potřeba, připadá nám zbytečný.
A když už potřeba je, může být mnohem složitější.
Nechci mámě vzít její život
Nejtěžší na celé situaci pro mě nakonec není její zapomínání.
Je to pocit, že ať udělám cokoliv, můžu udělat něco špatně.
Když budu příliš zasahovat, můžu mámě vzít kus samostatnosti v době, kdy ji ještě zvládá.
Když budu příliš dlouho respektovat její „já to zvládnu“, může se něco stát.
Možná proto neexistuje jeden okamžik, kdy dítě dostane pomyslné právo převzít rodiči život.
Existuje spíš řada malých varování.
Zapomenuté léky. Nezaplacená složenka. Ztracená cesta domů. Zapnutý sporák.
A někde mezi nimi může přijít chvíle, kdy už věta „maminka nechce“ nestačí.
Protože respektovat rodiče neznamená dívat se stranou, když vidíme, že začíná potřebovat pomoc.
Zdroje:
