Článek
Před mateřskou jsme byli dva rovnocenní partneři. Dnes si připadám jako chudá příbuzná
Nikdy jsem si nemyslela, že budu jednou manželovi vysvětlovat, proč potřebuji peníze na kadeřníka. Před narozením dítěte jsme oba pracovali, oba vydělávali a každý jsme měli své peníze. Na společné výdaje jsme přispívali a se zbytkem jsme si hospodařili podle svého.
Když jsem si chtěla koupit nové šaty, koupila jsem si je. Když manžel zatoužil po dalším vybavení ke svému koníčku, pořídil si ho. Neměli jsme důvod řešit každou stokorunu.
Pak se nám narodilo dítě a všechno se změnilo. Tedy alespoň pro mě.
Zatímco manžel dál chodí do práce, pobírá svůj plat a žije v podstatě stejně jako předtím, můj příjem se výrazně snížil. Z rodičovského příspěvku platím část běžných výdajů, věci pro dítě a to, co zrovna potřebujeme. Na konci měsíce mi často nezbude téměř nic.
A manžel? Ten si dál dopřává své drahé koníčky, jako by se v našem životě vůbec nic nezměnilo.
On utratí pět tisíc za víkend. Já odkládám návštěvu kadeřníka
Nedávno mi manžel oznámil, že si objednal nové vybavení za několik tisíc korun. Ani se mě nezeptal, jestli si to můžeme dovolit. Prostě si udělal radost.
Ve stejném týdnu jsem mu řekla, že bych potřebovala zajít ke kadeřnici. Naposledy jsem tam byla před několika měsíci a moje vlasy podle toho vypadají.
„A nemůžeš ještě počkat? Vždyť teď musíme šetřit,“ odpověděl.
Zůstala jsem na něj nevěřícně koukat. On si právě objednal něco, bez čeho by se bez problémů obešel, ale moje návštěva kadeřnice za patnáct set korun je najednou zbytečný luxus?
Nejde přitom jen o vlasy. Už několik měsíců odkládám nákup nového oblečení. Kosmetiku kupuji jen tu nejnutnější. Když jdu do drogerie, automaticky hledám slevy a přemýšlím, jestli opravdu potřebuji všechno, co mám v košíku.
Manžel takové starosti nemá. Když chce vyrazit s kamarády na víkend, vyrazí. Když potřebuje něco ke svému koníčku, koupí si to.
A když se ozvu, slyším stále stejnou větu: „Vždyť já na to vydělávám.“
Prý jsem doma, takže nemám stejné právo utrácet
Právě tahle věta mě bolí nejvíc. Jako by moje hodnota v naší rodině závisela výhradně na tom, kolik peněz mi každý měsíc přijde na účet.
Ano, manžel chodí do práce a vydělává. Jenže já nejsem doma na dovolené. Starám se o naše dítě, vařím, peru, uklízím, řeším lékaře, nákupy a všechno, co je potřeba.
Když je dítě nemocné, jsem s ním doma já. Když se v noci několikrát probudí, vstávám většinou já. Když manžel přijde z práce, často si může odpočinout. Já mám svou práci stále kolem sebe.
Přitom jsem před mateřskou měla vlastní kariéru a slušný příjem. Nikdy jsem nepotřebovala, aby mě někdo živil. Byla jsem finančně samostatná a na své peníze jsem byla zvyklá.
Rozhodnutí mít dítě jsme ale udělali společně. A společně jsme se také dohodli, že s ním první roky zůstanu doma.
Jenže finanční důsledky tohoto rozhodnutí jako bych měla nést pouze já.
Nechci manželovy peníze. Chci, aby pochopil, že jsou to naše peníze
Když jsem se pokusila téma otevřít, manžel mi řekl, že přece platí hypotéku a většinu velkých výdajů. A má pravdu. Bez jeho příjmu bychom si naši současnou životní úroveň nemohli dovolit.
Jenže ani bez mé každodenní péče o dítě by nemohl pracovat tak, jak pracuje dnes.
Kdybychom museli platit někomu za hlídání, vaření nebo péči o domácnost, také by to něco stálo. Moje práce jen nemá podobu výplatní pásky.
Nechci mu zakazovat koníčky. Nechci kontrolovat každou jeho útratu ani mu vyčítat, že si občas udělá radost. Jen bych chtěla mít stejnou možnost.
Připadá mi absurdní, že jako manželé a rodiče společného dítěte máme tak rozdílnou finanční svobodu. On má peníze na své záliby a já mám pocit, že musím žádat o svolení, když potřebuji něco pro sebe.
Možná jsme udělali chybu už na začátku, když jsme si nechali oddělené účty a nenastavili nová pravidla. Jenže tehdy mě ani nenapadlo, že se jednou dostanu do situace, kdy budu mít strach říct si o peníze na obyčejné ostříhání.
Nejhorší není nedostatek peněz, ale pocit, že jsem na druhém místě
Čím déle jsem doma, tím víc si uvědomuji, jak nepříjemná může být finanční závislost na partnerovi. Nejde jen o to, jestli si mohu koupit nové boty nebo zajít na kosmetiku.
Jde o pocit, že o některých věcech už nerozhoduji sama. Že moje potřeby jsou méně důležité, protože momentálně nevydělávám tolik jako manžel.
Přitom bych si přála tak málo. Abychom se na rodinné peníze dívali jako na společný zdroj. Abychom po zaplacení všech výdajů měli oba podobnou částku, kterou můžeme utratit bez vysvětlování a výčitek.
Abych nemusela přemýšlet, jestli si zasloužím návštěvu kadeřnice, zatímco manžel plánuje další drahý víkend.
Za pár let se vrátím do práce a začnu znovu vydělávat. Jenže na tenhle pocit asi jen tak nezapomenu.
Mateřství by přece nemělo znamenat, že žena přijde nejen o část příjmu, ale také o právo rozhodovat o vlastních potřebách.
A tak si stále častěji kladu otázku, kterou jsem si před narozením dítěte nikdy nepoložila: Jsme ještě rovnocenní partneři, nebo jsem se tím, že jsem zůstala doma s naším dítětem, stala finančně závislou osobou, která musí být vděčná za každou korunu?
Možná nejde vůbec o toho kadeřníka. Možná jde o to, že manžel si stále může dovolit být sám sebou, zatímco já mám pocit, že jsem se musela vzdát téměř všeho, co bylo dřív samozřejmé.
A nejvíc mě mrzí, že on v tom žádný problém nevidí.
