Článek
Když mě kamarádka požádala, abych jí šla za svědkyni, dojalo mě to. Známe se roky a automaticky jsem předpokládala, že si mě vybrala proto, že mě chce mít v jeden z nejdůležitějších dnů svého života po boku.
Dnes už si tím tak jistá nejsem.
Stačilo totiž říct jedno obyčejné „tohle už je na mě moc drahé“ a z blízké kamarádky a budoucí svědkyně jsem se rázem stala někým, koho lze vyměnit.
Nevěsta chtěla rozlučku v Barceloně
O rozlučce jsme se začaly bavit poměrně brzy. Čekala jsem večeři, wellness, pronajatý apartmán nebo víkend někde v Česku.
Jenže nevěsta přišla s Barcelonou.
A nešlo o levný výlet s batohem. Několik dní, letenky, pěkné ubytování, restaurace, bary, program a samozřejmě náklady nevěsty rozpočítané mezi ostatní.
Když jsem si všechno orientačně sečetla, přestalo mi to připadat jako rozlučka se svobodou a začalo to připomínat dovolenou, kterou si někdo naplánoval a očekává, že mu ji ostatní částečně zaplatí.
A tak jsem řekla ne.
Ne proto, že bych kamarádce nepřála hezkou rozlučku. Ale proto, že odmítám utratit velkou částku jen proto, že se někdo rozhodl vdávat.
Pak přišla věta, která naše přátelství změnila
Navrhla jsem levnější variantu. Klidně víkend v Česku, wellness nebo kratší cestu někam, kam se dá dostat za rozumné peníze.
Místo kompromisu ale přišla odpověď, která mě uzemnila.
Pokud je pro mě problém dát peníze za její rozlučku, bylo by prý lepší vybrat za svědkyni někoho, komu nebude líto peněz za nevěstu.
V tu chvíli jsem pochopila, že už se nebavíme o Barceloně.
Bavíme se o ceně mého přátelství.
Kolik musím utratit, abych byla dost dobrá kamarádka? Pět tisíc? Deset? Dvacet? A dostanu po zaplacení hotelu certifikát, že jsem prokázala dostatečnou oddanost nevěstě?
Zní to absurdně. Jenže přesně tak jsem se v tu chvíli cítila.
Svědkyně, nebo sponzor?
Do té doby jsem roli svědkyně chápala úplně jinak.
Myslela jsem, že mám být člověk, který nevěstě pomůže, uklidní ji, když bude nervózní, podrží jí kytici, pohlídá praktické věci a bude vedle ní stát při obřadu.
Netušila jsem, že součástí funkce je také finanční prověrka.
Samozřejmě jsem počítala s výdaji. Oblečení, cesta, svatební dar, možná ubytování. Ráda bych přispěla na rozlučku a pomohla ji zorganizovat.
Ale existuje rozdíl mezi tím přispět na oslavu a tím financovat něčí vysněný zahraniční víkend.
A ještě větší rozdíl je mezi prosbou a ultimátem.
Z rozluček se stala soutěž
Možná jsme se jako společnost trochu zbláznili.
Dříve stačil večer s kamarádkami. Dnes jako by správná rozlučka potřebovala letiště, apartmán s terasou, drahé restaurace, sladěné outfity a fotografie z míst, podle kterých každý na Instagramu pozná, že nevěsta rozhodně neměla obyčejný večírek.
Barcelona. Lisabon. Ibiza. Mykonos.
Proč ne, pokud na to všichni mají a skutečně tam chtějí jet.
Jenže ve chvíli, kdy někdo řekne, že si takovou akci nemůže nebo nechce dovolit, neměl by být označen za špatného kamaráda.
Svatba je životní událost nevěsty a ženicha. Pro jejich okolí by se neměla stát finanční povinností.
Nevěsta má právo chtít Barcelonu. Já mám právo ji neplatit
Kamarádce její představu neberu.
Chce rozlučku v Barceloně? Ať ji má. Chce drahý hotel a několik večerů v restauracích? Je to její volba.
Stejně legitimní ale musí být moje věta: „Tolik peněz za rozlučku dát nechci.“
Bez vydírání. Bez dokazování přátelství. A hlavně bez toho, aby se místo svědkyně změnilo v odměnu pro člověka, který je ochoten otevřít peněženku.
Pokud pro ni moje odmítnutí Barcelony skutečně znamená, že vedle sebe u oltáře raději postaví někoho jiného, pak ať to udělá.
Tentokrát už ji přemlouvat nebudu.
O místo svědkyně bojovat nehodlám
Celá situace mě samozřejmě mrzí. Mnohem víc než peníze mě bolí zjištění, jak snadno se dlouholeté přátelství může začít přepočítávat na koruny.
Možná jsem měla sklopit hlavu, zaplatit a říct si, že svatba je jednou za život.
Jenže co bych tím vlastně zaplatila?
Letenku? Hotel? Drink nevěstě?
Nebo právo zůstat její kamarádkou?
Jestli má být podmínkou role svědkyně ochota financovat nevěstě její představy, ráda své místo přenechám někomu jinému.
Svědkyní jsem jí chtěla být. Sponzorem její svatby a rozlučky ale být nemusím.
