Článek
„Mami, prosím, můžeme mít pejska?“
Tu větu jsme doma poslouchali tak dlouho, až jsme nakonec podlehli. Nebylo to ale žádné spontánní rozhodnutí cestou kolem útulku. O psovi jsme mluvili dlouho. Probírali jsme, kdo ho bude venčit, kdo mu dá najíst, co budeme dělat o dovolené a kolik bude jeho péče stát.
Děti samozřejmě slibovaly všechno.
Budou vstávat dřív. Budou chodit ven i v dešti. Budou uklízet. Budou se mu věnovat. A hlavně nám opakovaly, že pes je přece člen rodiny a že ony se o něj budou starat.
Jenže realita života se psem vypadá trochu jinak než představa.
Dětské nadšení vydrželo. Zodpovědnost už méně
Nechci dětem křivdit. Psa mají opravdu rády. Mazlí se s ním, hrají si s ním a rozhodně pro ně není hračkou, která je po týdnu omrzela.
Jenže mít někoho rád a dokázat se o něj každý den starat jsou dvě různé věci.
Ranní venčení se postupně stalo úkolem dospělých. Stejně jako večerní venčení, když jsou děti unavené. Veterináře řešíme my. Krmení kontrolujeme my. Když někam jedeme, hlídání sháníme my.
A především jsme podcenili, kolik času a energie bude potřebovat právě náš pes.
Není to plyšák, který si večer lehne do pelíšku a počká, až na něj budeme mít zase čas. Potřebuje pohyb, pozornost, důslednost a zaměstnat hlavu. Když je nedostane, začne si hledat vlastní zábavu. A ta se nám často vůbec nelíbí.
Postupně jsme se dostali do situace, kdy se náš život začal točit kolem toho, kdo a kdy bude se psem.
A já jsem si dlouho odmítala připustit větu, která mi teď běží hlavou skoro každý den:
Možná jsme si psa vůbec pořizovat neměli.
Nejhorší není přiznat to sobě. Nejhorší je říct to dětem
Kdybychom byli bezdětní, možná bych celou situaci řešila racionálněji. Přiznali bychom si chybu a hledali řešení, které bude nejlepší pro psa.
Jenže tady jsou děti.
Co jim tím ukážeme?
Že když je něco obtížné, prostě se toho zbavíme? Že živé zvíře můžeme vrátit stejně jako věc, která se nám přestala hodit?
Přesně tohoto se bojím.
Celé roky se jim snažíme vysvětlovat, že rozhodnutí mají následky. Že zvíře není hračka. Že když si jednou psa pořídíme, přijímáme za něj odpovědnost.
A teď jsme to právě my dospělí, kdo uvažuje, že mu najde jiný domov.
Připadám si jako pokrytec.
Jenže je správné nechat si psa za každou cenu?
Čím déle nad tím přemýšlím, tím méně si jsem jistá, co vlastně znamená být zodpovědný majitel.
Je zodpovědnost říct: „Pořídili jsme si ho, tak to musíme vydržet,“ i když pes nedostává tolik času, pohybu a pozornosti, kolik potřebuje?
Nebo může být zodpovědností také přiznat vlastní chybu?
Možná jsme přecenili své možnosti. Možná jsme si nedokázali představit, jak bude každodenní soužití skutečně vypadat. A možná by někde existoval člověk, který by našemu psovi mohl nabídnout život, na který my momentálně nestačíme.
To samozřejmě neznamená odvézt ho do útulku a za dveřmi na něj zapomenout.
Pokud k tomu opravdu dojde, chceme mu nový domov hledat sami a velmi pečlivě. Chceme vědět, kam jde, k jakým lidem a v jakých podmínkách bude žít. Nechceme se ho „zbavit“. Chceme udělat maximum pro to, aby změna byla především v jeho prospěch.
Jenže ani to mi pocit viny úplně nebere.
A pak je tu okolí
Možná je to malicherné, ale bojím se i toho, co si pomyslí ostatní.
Už slyším věty typu: „Tak proč jste si ho pořizovali?“
A víte co? Budou mít vlastně pravdu.
Pořizovat si psa znamená převzít odpovědnost na mnoho let. Nemělo by to být rozhodnutí podle fotografie roztomilého štěněte ani způsob, jak splnit dětem přání.
Jenže člověk může všechno promyslet a stejně zjistit, že realitu odhadl špatně.
Mám strach, že nás okolí bude považovat za lidi, kteří si pořídili psa a jakmile přišly první komplikace, jednoduše ho odložili.
Jenže ti lidé s námi nežijí.
Nevidí naše rána, večery ani každodenní fungování. Nevědí, kolikrát jsme si řekli, že to ještě zkusíme jinak. Kolikrát jsme hledali způsob, jak režim upravit.
A hlavně s naším rozhodnutím nebudou žít oni.
Možná dětem nemusíme ukázat, že se problémů zbavujeme
Pořád přemýšlím nad tím, jak případné rozhodnutí vysvětlit dětem.
Nechci jim říct: „Pejska už nechceme.“
Protože to není pravda.
Spíš jim chci vysvětlit, že dospělí někdy udělají špatné rozhodnutí. A skutečná zodpovědnost nemusí znamenat za každou cenu předstírat, že se nic nestalo.
Může znamenat také přiznat chybu a pokusit se napravit její následky co nejlépe.
Pokud zjistíme, že někdo jiný dokáže našemu psovi nabídnout víc pohybu, času a života, který mu vyhovuje, možná není sobecké ho pustit.
Možná by bylo sobečtější nechat si ho jen proto, abychom před ostatními nevypadali špatně.
Ještě jsme definitivně nerozhodli
Pořád doufám, že najdeme cestu, jak všechno zvládnout. Že upravíme režim, rozdělíme si povinnosti jinak a situace se zlepší.
Ale poprvé si připouštím i druhou možnost.
Pokud zjistíme, že dlouhodobě nejsme schopni dát našemu psovi to, co potřebuje, budeme mu hledat nový domov.
Bude mě to mrzet. Budu mít výčitky. A nejspíš si ještě mnohokrát položím otázku, jestli jsme neměli vydržet déle.
Jedno ale vím jistě.
Nechci si psa nechat jen kvůli tomu, co by si o nás pomysleli sousedé, příbuzní nebo lidé na internetu.
Protože jestli jsme při jeho pořízení udělali chybu, neměl by za ni celý život platit právě on.
