Článek
Peníze v rodině jsou citlivé téma. A ještě citlivější jsou ve chvíli, kdy je dáváte rodičům, kteří už nemají takové příjmy jako dřív. Dlouho jsem měla pocit, že pokud jim můžu trochu pomoci, je to naprosto přirozené.
Nešlo přitom o peníze na dovolenou, nový telefon nebo nějaký rozmar. Šlo o jejich zdraví.
Když rodiče začali užívat více léků, několikrát jsme se bavili o tom, že u některých přípravků existují varianty, které jim vyhovují lépe, ale musí na ně doplácet. Levnější varianta sice splnila svůj účel, jenže podle jejich slov jim některé přípravky neseděly tak dobře a řešili to i s lékařem.
A právě tehdy jsem jim nabídla pomoc.
„Tak si připlaťte, já vám na to dám“
Moje logika byla jednoduchá. Pokud si můžu dovolit utratit peníze za věci, které vlastně nepotřebuji, můžu část dát rodičům, aby nemuseli při každé návštěvě lékárny přemýšlet nad několika stokorunami.
Začala jsem jim proto dávat peníze navíc s jasným vysvětlením: Jsou na léky a na to, abyste nemuseli vždycky vybírat podle ceny.
Nikdy mě nenapadlo kontrolovat účtenky z lékárny. Připadalo by mi to ponižující pro ně i pro mě. Jsou dospělí, svéprávní lidé a já jim věřila.
Když maminka někdy poznamenala, že je všechno drahé, měla jsem spíš pocit, že moje pomoc dává ještě větší smysl.
Jenže pak jsem se úplnou náhodou dozvěděla něco, co mě zasáhlo mnohem víc, než bych čekala.
Peníze nekončily v lékárně
Při jedné rodinné debatě přišla řeč na sestru a její finance. Maminka se pochlubila, že jí s tatínkem už nějakou dobu dávají peníze stranou.
Nejdřív mi to vůbec nedošlo.
Pak ale padla částka a mně začalo být jasné, odkud se alespoň část těch peněz bere.
Zeptala jsem se přímo.
A odpověď mě dorazila.
Ano, část peněz, které jsem rodičům dávala na jejich léky, nepotřebovali utratit. A tak je poslali na spoření mé sestře. Prý aby „také něco měla“.
Chvíli jsem nevěděla, co říct.
Nevadí mi, že chtějí sestře pomáhat
Na celé situaci mě nejvíc rozčiluje jedna věc. Kdyby rodiče ze svého důchodu každý měsíc posílali sestře třeba tisíc korun, neřekla bych ani slovo.
Jsou to jejich peníze.
Mohou je dát sestře, vnoučatům, utratit je za dovolenou nebo je klidně nechat ležet na účtu.
Jenže tady podle mě existuje zásadní rozdíl.
Já jsem jim peníze nedávala jako pravidelné kapesné bez určení. Dávala jsem je s konkrétním účelem. Chtěla jsem, aby kvůli ceně nešetřili na svém zdraví.
Pokud je nepotřebovali, stačilo říct: „Děkujeme, ale už nám nic neposílej.“
Místo toho peníze přijímali dál.
A část z nich přeposílali sestře.
Připadala jsem si jako prostředník, o kterém nikdo neřekl, že jím je
Když jsem se ohradila, rodiče nechápali, proč mi to tolik vadí.
Podle nich jsem jim peníze jednou dala, a tím se staly jejich majetkem. Z čistě právního pohledu mají samozřejmě pravdu. Darované peníze jsou jejich a já jim nemohu určovat, co s nimi mají dělat.
Jenže rodinné vztahy nejsou soudní síň.
Když někomu dám peníze se slovy, že jsou na konkrétní věc, očekávám určitou férovost. Jestliže je na danou věc nepotřebuje, čekala bych, že mi to řekne.
Navíc tu byl ještě jeden nepříjemný pocit.
Já pracuji, hospodařím se svými penězi a část z nich jsem dobrovolně omezila ve vlastním rozpočtu, protože jsem chtěla pomoci rodičům. Nakonec jsem však nepřímo financovala spoření své dospělé sestře.
A nikdo se mě nezeptal, jestli s tím souhlasím.
„Vždyť je to tvoje sestra“
Právě tuto větu jsem nakonec slyšela.
Ano, je to moje sestra. To ale přece neznamená, že mám povinnost jí prostřednictvím rodičů spořit.
Kdyby potřebovala pomoc a obrátila se na mě, mohla bych se rozhodnout. Pomoci, nepomoci, půjčit jí nebo jí peníze darovat.
Tady mi možnost rozhodnout se úplně zmizela.
A možná právě proto mě celá věc tolik naštvala.
Nejde ani tak o samotnou částku. Jde o princip a o důvěru.
Pomáhat budu dál, ale jinak
Nakonec jsem se rozhodla, že rodičům peníze na léky dávat nepřestanu, pokud je skutečně budou potřebovat. Změním ale způsob.
Pokud budou mít vyšší doplatek nebo jiný výdaj spojený se zdravím, ráda jim ho zaplatím. Případně jim částku pošlu podle konkrétní potřeby.
Pravidelnou hotovost „na léky“ už ale dávat nechci.
Rodiče to nejdřív vzali jako trest. Já to tak nevnímám. Jen nechci dál hrát hru, jejíž pravidla jsem neznala.
Pokud chtějí spořit sestře, ať jí spoří. Ale ze svých peněz.
Jsem lakomá, nebo překročili hranici oni?
Od té doby přemýšlím, jestli jsem nereagovala příliš ostře. Vždyť rodiče peníze skutečně dostali dobrovolně a já si při jejich předání nenechávala podepisovat žádnou smlouvu.
Na druhou stranu mi připadá zvláštní přijímat od jednoho dítěte peníze s vysvětlením, že jsou určené na zdraví, a potají je převádět druhému dítěti.
Možná je právě tohle jedna z věcí, které dokážou mezi sourozenci vytvořit křivdu, i když o ni původně nikdo nestál.
Sestře nic nevyčítám. Nevím ani, nakolik tušila, odkud peníze pocházejí.
U rodičů se ale můj pohled změnil. Ne proto, že by pomohli svému druhému dítěti. Ale proto, že k tomu použili pomoc, kterou jsem s úplně jiným úmyslem poskytovala já.
A důvěra se někdy neztratí kvůli velké lži. Stačí několik stokorun posílaných každý měsíc úplně jinam, než jste celou dobu věřili.
