Článek
Když jsme se s manželem brali, těšila jsem se nejen na společný život, ale také na to, že se naše rodiny trochu více propojí. Samozřejmě jsem nečekala, že se z jeho maminky okamžitě stane moje nejlepší kamarádka. Přesto jsem doufala, že po svatbě už nebudu jen přítelkyní jejího syna, ale skutečnou součástí rodiny.
Krátce po svatbě mě tchán překvapil milým gestem. Nabídl mi tykání. Bylo to naprosto přirozené, bez velkých řečí a slavnostních proslovů. Prostě mi dal najevo, že už k nim patřím.
Jenže tchyně nic podobného neudělala. A tak jsme se dostali do situace, která mi dodnes připadá zvláštní. S tchánem si tykám, s tchyní si vykáme.
U jednoho stolu dvě různá pravidla
Možná to zní jako maličkost. Jenže zkuste si představit obyčejný nedělní oběd u manželových rodičů.
„Petře, podáš mi prosím sůl?“ obrátím se na tchána. A vzápětí směrem k jeho ženě: „A vy si dáte ještě kávu?“
Připadám si, jako bych seděla u stolu s jedním členem rodiny a jednou vzdálenou známou.
Zpočátku jsem tomu nevěnovala velkou pozornost. Říkala jsem si, že tchyně potřebuje čas, že je možná konzervativnější nebo že nabídku tykání zkrátka nepovažuje za důležitou. Jenže měsíce ubíhaly, z měsíců se staly roky a nic se nezměnilo.
Přitom se pravidelně vídáme, slavíme společně narozeniny, Vánoce a řešíme běžné rodinné záležitosti. Nejsme lidé, kteří by se potkávali dvakrát do roka na chodbě.
Nejvíc mě zaráží, že manžel to vůbec neřeší
Jednou jsem se manžela zeptala, jestli mu naše situace nepřipadá zvláštní.
Jen pokrčil rameny. „Máma je prostě taková. Neřeš to.“
Jenže právě tahle odpověď mě trochu zamrzela. Nešlo mi o to, aby maminku přemlouval nebo jí něco vyčítal. Jen jsem chtěla vědět, jestli také vnímá ten rozdíl.
On samozřejmě žádný problém nemá. Se svými rodiči si tyká od narození. Nemusí přemýšlet, jak oslovit vlastní tchyni, když jí chce nabídnout další kousek dortu.
A já přitom někdy raději větu přeformuluji, jen abych se oslovení úplně vyhnula.
Je vykání projev úcty, nebo způsob, jak si držet odstup?
Samozřejmě vím, že vykání samo o sobě není nic špatného. Naopak. Pro mnoho lidí představuje výraz respektu a slušného vychování. Existují rodiny, kde si snachy a zeťové s rodiči partnera vykají celý život a nikomu to nepřipadá zvláštní.
Jenže v našem případě mi vadí především ten rozdíl.
Tchán mi tykání nabídl prakticky okamžitě. Tchyně nikoliv. A přestože spolu vycházíme poměrně dobře, někdy mám pocit, že mezi námi zůstává neviditelná hranice, kterou ona nechce překročit.
Přemýšlela jsem také, jestli to není generační záležitost. Dříve bylo běžnější, že si mladší členové rodiny se staršími vykali. Nabídnout tykání by podle tradičních pravidel společenského styku měla starší žena té mladší.
Já sama bych si proto netroufla přijít za tchyní a jednoduše oznámit, že si odteď budeme tykat. Připadalo by mi to nezdvořilé.
A tak čekám na nabídku, která možná nikdy nepřijde.
Možná je problém spíš v tom, co si za vykáním představuji
Občas si říkám, jestli celé situaci nepřikládám větší význam, než si zaslouží.
Tchyně se ke mně nechová vyloženě špatně. Neuráží mě, nevyvolává hádky a při rodinných setkáních spolu dokážeme normálně mluvit. Možná jí naše vykání skutečně připadá naprosto přirozené.
Jenže pro mě je tykání určitým symbolem přijetí. Neznamená automaticky blízký vztah, ale dokáže odstranit zbytečnou formálnost.
A především bych si přála, abych nemusela přemýšlet, jestli mě tchyně stále vnímá jako někoho, kdo do její rodiny úplně nepatří.
Na druhou stranu znám i případy, kdy si tchyně se snachou tykají, oslovují se zdrobnělinami, a přitom se za zády nemohou vystát. Samotné tykání tedy rozhodně není zárukou dobrých vztahů.
Mám se po letech konečně ozvat?
Několikrát jsem měla chuť se tchyně jednoduše zeptat, jestli bychom si nemohly tykat. Vždycky jsem ale na poslední chvíli couvla.
Co když by to pochopila jako výčitku? Co když by měla pocit, že ji do něčeho nutím? A co když by mi skutečně řekla, že jí vykání vyhovuje?
Možná by mě taková odpověď zabolela víc než současný stav.
Čím déle nad tím přemýšlím, tím víc si uvědomuji, že nejde o dvě slovíčka. Jde o pocit, že jsem v jedné rodině přijímaná dvěma různými způsoby.
Přitom si nemyslím, že by snacha měla automatický nárok na tykání jen proto, že si vzala něčího syna. Stejně tak ale věřím, že rodinné vztahy by po letech společného života neměly připomínat pracovní schůzku.
A tak by mě zajímalo, jak to funguje v ostatních rodinách. Je normální, že vám jeden z manželových rodičů nabídne tykání a druhý nikoliv? Nebo by vám to také připadalo zvláštní?
Možná totiž čekám na něco, co pro tchyni vůbec nic neznamená. Jenže pro mě by jedno obyčejné „tak už si konečně tykejme“ znamenalo opravdu hodně.
