Článek
Když nám syn se snachou oznámili, že čekají druhé dítě, měla jsem radost. Prvnímu vnukovi jsou čtyři roky, máme spolu krásný vztah a na další miminko se opravdu těším.
Jenže ještě během stejného rodinného oběda přišla řeč na to, jak budou fungovat, až se dítě narodí. A já postupně pochopila, že v jejich plánu mám poměrně zásadní roli. Jen se mě na ni předem nikdo nezeptal.
„Ty bys mohla vyzvedávat malého ze školky,“ řekla snacha.
Nejdřív jsem myslela, že mluví o občasné pomoci. Samozřejmě že ráda pomůžu. Když bude potřeba lékař, něco zařídit nebo si budou chtít jednou za čas někam vyrazit, nemám s tím problém.
Jenže ona pokračovala.
Počítala s pondělím, středou a ideálně ještě jedním dnem v týdnu. Vyzvednout vnuka, odvést ho k nám, dát mu svačinu a nechat si ho do večera. Až bude miminko větší, samozřejmě bych mohla mít někdy oba.
Seděla jsem u stolu a poslouchala plán svého týdne, o kterém jsem do té chvíle vůbec nevěděla.
Jenže já pořád chodím do práce
Snacha jako by zapomněla na jednu drobnost. Ještě pracuji.
Do důchodu mi zbývá několik let a rozhodně se nechystám končit. Práce mě baví, mám tam kolegy, svůj režim a samozřejmě také výplatu, která pro mě rozhodně není zanedbatelná.
Když jsem namítla, že třikrát týdně školku opravdu nezvládnu, odpověď mě překvapila.
„A nešlo by si zkrátit úvazek?“
Zeptala jsem se, proč bych to dělala.
„No, kvůli dětem. Peníze už snad tolik řešit nemusíš.“
Přiznávám, že tahle věta mě nadzvedla ze židle.
Kdo rozhodl, kolik peněz ještě potřebuji? Kdo rozhodl, že moje práce už není důležitá? A hlavně – proč bych měla přijít o část svého příjmu proto, aby syn se snachou nemuseli řešit vyzvedávání dítěte ze školky?
Syn se jí překvapivě zastal
Čekala jsem, že syn celou situaci trochu zbrzdí. Místo toho mi vysvětlil, že s dvěma dětmi to budou mít náročné.
To jim neberu.
Také jsem měla děti. Také jsem pracovala. Také jsem řešila školku, nemoci, prázdniny a všechny ty situace, kdy člověk ráno zjistí, že plán na celý den právě přestal existovat.
Prarodiče nám někdy pomohli a byla jsem jim za to vděčná. Nikdy by mě ale nenapadlo říct vlastní matce, aby si kvůli mým dětem zkrátila pracovní úvazek.
Syn mi nakonec řekl něco, co mě zabolelo.
„Myslel jsem, že budeš ráda, když s nimi můžeš být.“
Jenže o tom to přece není.
Samozřejmě že s vnoučaty chci být. Ale chci být jejich babička, ne člověk, na kterého se automaticky převede část rodičovských povinností.
Najednou jsem měla pocit, že jsem sobec
Nejhorší na celé situaci je, jak rychle člověk začne pochybovat sám o sobě.
Cestou domů jsem přemýšlela, jestli opravdu nejsem sobecká. Co když bych skutečně mohla pracovat méně? Co když bych měla rodině pomoct, dokud ještě můžu? Za pár let možná budu litovat, že jsem místo odpoledne s vnoučaty seděla v kanceláři.
Pak jsem si ale položila jinou otázku.
Proč se stejným způsobem neuvažuje o mém synovi?
Také by si mohl zkrátit úvazek. Také by mohl některé dny odcházet z práce dřív. Jenže jeho zaměstnání se automaticky považuje za něco, čemu se rodina musí přizpůsobit.
U mě se naopak předpokládá, že práce je v mém věku už jen jakýsi koníček, který můžu odsunout, když rodina potřebuje.
A právě to mi vadí.
Pomáhat budu. Ale podmínky si určím sama
Po několika dnech jsem synovi zavolala.
Řekla jsem mu, že ráda pomůžu. Klidně budu mít jeden den v týdnu vyhrazený pro vnuka, pokud se na tom domluvíme dopředu. Pomůžu při nemoci, když to půjde. Vezmu si děti na víkend. Až budou větší, ráda s nimi pojedu třeba i na prázdniny.
Ale kvůli hlídání neodejdu z práce ani si nesnížím úvazek.
Reakce nebyla právě nadšená.
Syn argumentoval tím, že placené hlídání je drahé a že ostatní babičky přece také pomáhají.
Možná ano. A pokud to chtějí, je to skvělé.
Jenže podle mě existuje velký rozdíl mezi větami „babička nám hodně pomáhá“ a „počítáme s tím, že babička bude hlídat“.
V té první je vděčnost. Ve druhé už slyším nárok.
Babičkou jsem se stala. Svůj život jsem tím ale neodevzdala
Možná je to generační problém. Od babiček se stále trochu očekává, že jakmile přijdou vnoučata, jejich vlastní život ustoupí do pozadí.
Jenže dnešní šedesátnice často stále pracují. Mají přátele, koníčky, cestují a některé se starají ještě o své vlastní stárnoucí rodiče. Nejsou to automaticky ženy, které od pondělí do pátku čekají doma, jestli někdo nepotřebuje vyzvednout dítě ze školky.
A hlavně – pomoc prarodičů by podle mě měla být dobrovolná.
Nechci, aby moje vnoučata jednou slyšela, že jsem je nechtěla hlídat. To není pravda. Chci s nimi trávit čas a chci být součástí jejich života.
Jen odmítám přijmout představu, že narozením dalšího vnoučete vzniká automaticky povinnost změnit můj pracovní i osobní život.
Svoje děti jsem vychovala. Teď ráda pomůžu s jejich dětmi.
Ale pořád je to pomoc, ne moje nová pracovní náplň.
