Článek
Ještě nedávno jsme byli milovaní prarodiče
Nikdy by mě nenapadlo, že jednou budu prosit vlastního syna, abych směla vidět svá vnoučata. Že budu sedět doma s telefonem v ruce a čekat, jestli mi někdo odpoví na zprávu. A že se budu bát zeptat, zda si můžeme děti vzít alespoň na odpoledne, protože další odmítnutí už snad ani neunesu.
Když se narodilo první vnouče, byla jsem štěstím bez sebe. S manželem jsme se těšili na každou návštěvu, první krůčky, společné výlety i obyčejné chvíle na zahradě. Nikdy jsme nechtěli mladým zasahovat do výchovy. Věděli jsme, že jsou to jejich děti a že hlavní slovo mají rodiče.
Pomáhali jsme, když bylo potřeba. Hlídali jsme, když byli oba v práci, když potřebovali něco zařídit nebo si chtěli udělat večer pro sebe. Nikdy jsme za to nic nechtěli.
A hlavně jsme si s vnoučaty vytvořili krásný vztah. Když jsme přišli na návštěvu, běžela nám naproti. Chtěla ukazovat obrázky, vyprávět zážitky a plánovat, co budeme příště dělat.
Dnes už skoro žádné příště není.
Nejdřív neměly čas. Potom přestaly chodit úplně
Všechno se měnilo postupně. Nejdřív jsme slýchali, že mají děti hodně kroužků, že jsou unavené nebo že už mají jiný program. Chápala jsem to. Mladá rodina má spoustu povinností a my jsme nikdy netrvali na pravidelných návštěvách.
Jenže časem jsme si všimli, že žádný termín není vhodný.
Když jsme navrhli sobotu, měli program. V neděli potřebovali odpočívat. Přes týden nebyl čas. A když jsme nabídli, že přijedeme třeba jen na hodinu, odpověď byla stejná.
Nejvíc mě bolelo, že snacha začala mluvit za všechny. „Děti teď nemají zájem,“ napsala mi jednou.
Jenže když jsme se náhodou potkali na rodinné oslavě, vnoučata se k nám okamžitě rozběhla. Ptala se, kdy zase přijedou, jestli u nás ještě mají hračky a jestli s dědou půjdou na zahradu.
Nevěděla jsem, co jim odpovědět. Jak máte malému dítěti vysvětlit, že babička s dědou by ho rádi viděli, ale jeho maminka si to nepřeje?
Syn mlčí. A to mě bolí možná ještě víc
Se snachou jsme nikdy neměly úplně blízký vztah. Jsme rozdílné povahy a na některé věci máme odlišný názor. Přesto jsem se vždy snažila ji respektovat.
Možná jsem někdy řekla něco, co se jí nelíbilo. Možná jsem jí někdy nevyžádaně poradila. Pokud ano, ráda bych se omluvila. Jenže žádný konkrétní důvod nám nikdo neřekl.
Nejhorší je pro mě postoj našeho syna.
Když se ho zeptám, proč nemůžeme děti vídat, odpoví, že to nemáme řešit. Že mají hodně práce a že se určitě někdy uvidíme.
Když se zeptám, jestli jsme něco udělali špatně, jen pokrčí rameny.
Někdy mám pocit, že se bojí doma cokoliv říct. Jindy mě napadá, že mu současná situace prostě vyhovuje. Nevím. A nechci ho stavět před rozhodnutí, jestli má dát přednost své ženě, nebo rodičům.
Ale opravdu je tak těžké říct, že děti mohou mít rády i své prarodiče?
Nejvíc mě trápí, že vnoučata o nás stále stojí
Nedávno jsme se s vnoučaty na chvíli viděli. Starší mě objalo a zeptalo se: „Babi, proč už k vám nejezdíme?“
Ta otázka mě zasáhla víc než všechna odmítnutí od dospělých.
Co jsem měla říct? Že se maminka zlobí? Že nás k nim nechce pustit? To bych nikdy neudělala. Nechci, aby děti měly pocit, že si musí vybírat mezi rodiči a prarodiči.
Řekla jsem jen, že je máme moc rádi a že doufám, že se brzy zase uvidíme.
Pak jsem doma brečela.
S manželem máme připravené drobnosti k narozeninám, schováváme obrázky, které nám děti kdysi namalovaly, a pořád doufáme, že se situace změní.
Nejde nám o to, abychom je měli každý víkend. Nechceme suplovat rodiče ani rozhodovat o jejich výchově. Chtěli bychom je občas obejmout, vyslechnout, co zažily, a být součástí jejich dětství.
Protože děti rostou. A čas, který s nimi ztratíme, nám už nikdo nevrátí.
Má babička právo bojovat o svá vnoučata?
Občas přemýšlím, jestli bychom se měli začít bránit. Zjišťovala jsem si, že za určitých okolností mohou mít podle českého občanského zákoníku právo na styk s dítětem také další příbuzní, tedy i prarodiče. Záleží mimo jiné na citovém vztahu dítěte a na tom, zda by mu nedostatek kontaktu působil újmu.
Jenže představa, že bych měla kvůli vlastním vnoučatům chodit po soudech, mě děsí. Nechci další hádky. Nechci, aby děti vyrůstaly uprostřed rodinného konfliktu.
Ráda bych si se synem a snachou sedla a všechno si vyříkala. Klidně bych přijala i pravidla, která si stanoví. Jen bych potřebovala vědět, co máme udělat, abychom o děti nepřišli úplně.
Samozřejmě chápu, že existují situace, kdy rodiče kontakt s prarodiči omezují z vážných důvodů. Pokud někdo nerespektuje výchovu, dítěti ubližuje nebo proti rodičům poštvává děti, je ochrana dítěte na prvním místě.
Ale co když nic takového není? Co když se dospělí jednoduše nedokážou domluvit a nejvíc na to doplácejí právě děti?
Nechci, aby si jednou myslely, že jsme o ně nestáli
Často si představuji, jak budou vnoučata za deset nebo patnáct let vzpomínat na dětství. Budou si pamatovat společné výlety s babičkou? Dědovy pohádky? Prázdniny u nás?
Nebo jim zůstane jen matná vzpomínka na dva lidi, kteří kdysi bývali součástí jejich života a potom najednou zmizeli?
Toho se bojím nejvíc.
Nechci, aby si jednou myslely, že jsme o ně přestali stát. Že jsme neměli čas nebo že jsme je neměli dost rádi.
Přitom pravda je přesně opačná.
Každý týden čekám, jestli se telefon konečně rozezvoní a syn řekne: „Mami, nechcete si v sobotu vzít děti?“
Možná to někomu připadá jako maličkost. Pro mě by to ale znamenalo celý svět.
Vím, že vnoučata nejsou naším majetkem a že o jejich životě rozhodují především rodiče. Ale stále si kladu jednu otázku: Pokud mají děti své prarodiče rády a chtějí je vídat, proč by měly přijít o jejich lásku jen proto, že se dospělí nedokážou domluvit?
