Článek
Na prvního vnuka jsme se těšili celé měsíce
Když nám syn oznámil, že budeme prarodiče, měla jsem slzy v očích. Byl to náš první vnuk a já si už představovala, jak ho budu vozit v kočárku, chodit s ním na procházky a jednou ho třeba vyzvedávat ze školky.
S manželem jsme se rozhodli, že mladým do začátku pomůžeme. Sami dobře víme, kolik dnes stojí vybavení pro miminko. Syn s manželkou navíc splácejí hypotéku, takže jsme jim nabídli, že koupíme kočárek.
Snacha si vybrala krásný moderní model za téměř třicet tisíc korun. Přiznám se, že se mi při pohledu na cenu trochu protočily panenky. Za tolik peněz jsme kdysi pořídili výbavičku skoro celou. Ale nechtěla jsem být za tu starou, která má ke všemu připomínky.
Zaplatili jsme ho. A nezůstalo jen u něj. Přidali jsme autosedačku, nějaké oblečení a další drobnosti. Celkem nás první vnuk stál přes čtyřicet tisíc korun ještě předtím, než se vůbec narodil.
Nelituji těch peněz. Mrzí mě něco úplně jiného.
Kočárek jsme koupili, ale povozit vnuka nesmíme
Vnukovi je dnes osm měsíců. Je to krásný, veselý chlapeček a já ho miluji nade všechno. Jenže za celou tu dobu jsem s ním nebyla ani jednou sama na procházce.
Když jsem se poprvé zeptala, jestli bych ho mohla vzít na hodinku ven, snacha mi odpověděla, že je ještě malý. Respektovala jsem to. Bylo mu pár týdnů a chápala jsem, že ho chce mít u sebe.
Jenže uběhly další měsíce a nic se nezměnilo.
Jednou jsem nabídla, že s ním půjdu kolem domu, zatímco si snacha odpočine. Podruhé jsem navrhla, že bych ho mohla povozit v parku, kam by za námi kdykoliv přišla. Vždycky se našel důvod, proč to nejde.
Jednou bylo moc chladno, podruhé moc teplo. Pak měl vnuk špatnou náladu, jindy prý potřeboval dodržovat režim.
Nejvíc mě ale zamrzelo, když jsem se dozvěděla, že její maminka s kočárkem chodí pravidelně. Dokonce už vnuka několikrát hlídala celé odpoledne.
Nechci mezi babičkami soutěžit. Jen bych ráda věděla, proč jedna může všechno a druhá téměř nic.
Když je potřeba něco zaplatit, telefon zvoní
Zajímavé je, že když mladí něco potřebují, ostych najednou zmizí.
Nedávno nám snacha poslala odkaz na drahou jídelní židličku. Prý jestli bychom ji nechtěli vnukovi koupit k Vánocům. Předtím to byla dětská chůvička a ještě předtím zimní fusak.
Nejde ani tak o to, že by nás přímo žádala o peníze. Vždycky to podá jako nenápadný návrh. A my, protože chceme vnukovi udělat radost, většinou souhlasíme.
Když ale zavolám, jestli bychom se mohli zastavit, odpověď bývá mnohem méně vstřícná. Mají program, jedou na návštěvu nebo se jim to zrovna nehodí.
Začínám mít nepříjemný pocit, že jsme se změnili v jakýsi rodinný bankomat.
A nejhorší na tom je, že si připadám provinile už jen za to, že mě taková myšlenka napadla.
Syn nechce dělat problémy
Zkoušela jsem si o tom promluvit se synem. Nechtěla jsem si na jeho ženu stěžovat, ale potřebovala jsem vědět, jestli jsme udělali něco špatně.
Řekl mi, že si to nemám brát osobně. Že jeho žena je prostě úzkostlivější a že se to časem zlepší.
Jenže jak si nemám brát osobně, když druhá babička může vnuka hlídat a já ho smím pochovat jen během návštěvy?
Manžel už je naštvaný. Tvrdí, že bychom jim neměli kupovat vůbec nic, dokud se k nám nezačnou chovat jinak.
S tím ale úplně nesouhlasím. Nechci, aby se z našeho vnuka stal předmět nějakého vyjednávání. Nechci říkat, že když jsme koupili kočárek, máme nárok na dvě hodiny hlídání.
Vím, že takhle to nefunguje. Rodiče mají právo rozhodovat, komu své dítě svěří.
Jenže také si myslím, že vztahy by měly být alespoň trochu oboustranné.
Nechci si kupovat lásku vlastního vnuka
Poslední kapkou pro mě byla nedávná návštěva. Přivezli jsme vnukovi několik nových věcí. Snacha měla radost, děkovala nám a všechno si hned prohlížela.
Když jsem se ale zeptala, jestli bych s malým nemohla příští týden na procházku, její výraz se změnil.
Prý ještě uvidí.
Tohle „uvidíme“ už znám. Znamená to, že se nikdo neozve a já se po pár dnech budu muset připomenout. A pak si zase budu připadat jako někdo, kdo se vnucuje.
Cestou domů jsem manželovi řekla, že už žádné drahé věci kupovat nebudeme. Ne ze msty. Prostě proto, že nechci dál předstírat, že je všechno v pořádku.
Ráda vnukovi koupím knížku, hračku nebo něco, co opravdu potřebuje. Ale odmítám být babičkou, která se ozývá jen při placení účtů.
Možná jsem nespravedlivá. Ale bolí to
Občas přemýšlím, jestli jsem na snachu příliš přísná. Sama jsem byla mladá matka a vím, jak citlivě člověk vnímá rady a zásahy ostatních. Možná se bojí, že nebudu respektovat její pravidla. Možná si se svou maminkou jednoduše rozumí lépe.
Jenže kdyby mi to řekla, mohly bychom si o tom promluvit. Místo toho dostávám jednu výmluvu za druhou.
Nechci vnuka vychovávat, rozhodovat o jeho režimu ani snachu poučovat. Chtěla bych ho jen občas vzít za ruku, až začne chodit. Ukázat mu kachny u rybníka, koupit mu jednou zmrzlinu a být součástí jeho života.
Moje vlastní babička pro mě byla jedním z nejdůležitějších lidí na světě. Nikdy mi nekoupila nic drahého. Ale měla na mě čas.
A přesně takovou babičkou bych chtěla být.
Možná si budu muset ještě dlouho počkat. Jen doufám, že až nám snacha příště pošle odkaz na další drahou věc, dokážu jí konečně říct ne.
Ne proto, abych ji potrestala. Ale protože peníze by nikdy neměly být tím hlavním, co drží rodinu pohromadě.
