Hlavní obsah

Syn si k Vánocům přeje mobil a počítač. Je mi líto, že ho letos zklamu

Foto: Memphis 90, ChatGPT

Syn už od září mluví o tom, co si přeje pod stromeček. Nový telefon a herní počítač. Jenže já už teď vím, že mu ani jedno nekoupíme. A nejhorší je představa, jak se bude na Štědrý večer tvářit.

Článek

Je polovina listopadu a já už několik týdnů přemýšlím, jak synovi vysvětlím, že letos Ježíšek jeho přání nesplní. Je mu jedenáct let a na Vánoce se pořád těší. Jen už místo autíček a stavebnic sní o věcech, které stojí víc než naše měsíční náklady na bydlení.

Na seznamu má nový mobil a herní počítač. Ne nějaký obyčejný. Telefon by chtěl podobný, jaký mají jeho spolužáci, a počítač takový, na kterém by mohl hrát hry s kamarády. Když mi ukazoval konkrétní modely, snažila jsem se nedat najevo, jak mě jejich ceny zaskočily.

„Mami, myslíš, že bych mohl dostat aspoň ten počítač?“ zeptal se nedávno u večeře.

Odpověděla jsem, že uvidíme. A od té chvíle mě to trápí ještě víc.

Pro někoho běžný dárek, pro nás několik výplat

Nejsme rodina, která by neměla co jíst. Oba s manželem pracujeme, platíme účty, máme střechu nad hlavou a synovi se snažíme dopřát všechno, co potřebuje. Jenže po zaplacení hypotéky, energií, jídla, dopravy a dalších výdajů nám nezůstává tolik, abychom mohli bez přemýšlení utratit desítky tisíc za vánoční dárky.

V posledních letech mám navíc pocit, že se z Vánoc stává soutěž o to, kdo pod stromečkem najde dražší věci.

Když jsem byla malá, největší radost mi udělalo nové kolo. Dostala jsem ho jednou za několik let a dodnes si pamatuji, jakou mělo barvu. Dnes děti běžně mluví o telefonech za dvacet tisíc, herních konzolích nebo počítačích, jejichž ceny se šplhají ještě výš.

Samozřejmě vím, že ne všechny rodiny takové dárky kupují. Jenže dítě nevnímá průměrnou českou domácnost. Vnímá hlavně svou třídu.

A právě tam začíná náš problém.

„Ale ostatní už ho mají“

Syn není rozmazlený. Alespoň si to nemyslím. Dokáže mít radost z maličkostí, pomáhá doma a většinou chápe, když mu řekneme, že něco nekoupíme.

Jenže poslední dobou stále častěji slýchám jednu větu.

„Ale ostatní už ho mají.“

Jeden spolužák dostal nový telefon k narozeninám. Další má doma herní počítač, na kterém společně s ostatními hrají online hry. Syn má starší mobil, který zatím funguje, ale některé hry na něm nespustí.

Nedávno mi vyprávěl, jak se kluci domlouvali, že budou odpoledne hrát. On se přidat nemohl. Snažila jsem se mu vysvětlit, že přátelství přece nestojí na počítačových hrách. Jenže v jeho věku to tak jednoduché není.

Pro mě je herní počítač drahá elektronika. Pro něj je to také možnost být součástí party.

A to je něco, co mě bolí možná ještě víc než samotná cena.

Po večerech počítám, kde bych mohla ušetřit

Už několikrát jsem si sedla k internetovému bankovnictví a zkoušela vymyslet, kde bychom mohli vzít peníze navíc.

Mohli bychom letos vynechat některé dárky pro příbuzné. Omezit výdaje za jídlo, nekupovat nic nového sobě, prodat pár věcí, které doma nepoužíváme.

Jenže ani tak bychom na vysněný počítač nedosáhli. A představa, že kvůli jednomu vánočnímu dárku sáhneme na rezervu, kterou máme pro případ poruchy auta nebo jiného nečekaného výdaje, mi připadá nezodpovědná.

Manžel to vidí mnohem jednodušeji.

„Tak ho prostě nedostane. Svět se nezboří,“ řekl mi, když jsem to s ním řešila.

Rozumově vím, že má pravdu. Jenže jsem to já, kdo se synem prochází obchody, poslouchá jeho nadšené vyprávění a vidí, jak si představuje letošní Štědrý večer.

A také jsem to já, kdo si pamatuje jeho radost z minulých Vánoc, kdy rozbalil vytouženou stavebnici.

Nejvíc mě mrzí, že už předem vím, jak bude zklamaný

Nejde o to, že bych si myslela, že dobrá matka musí dítěti koupit všechno, na co si ukáže. Taková jsem nikdy být nechtěla.

Jenže mezi tím, co člověk ví, a tím, co cítí, je někdy obrovský rozdíl.

Představuji si, jak syn na Štědrý večer rozbaluje dárky. Bude mít pod stromečkem několik věcí, které mu udělají radost. Knížku, oblečení, možná nějakou menší elektroniku nebo hru.

Ale vím, že bude do poslední chvíle doufat, že někde za stromkem čeká ještě jedna velká krabice.

A že až rozbalí poslední dárek, možná se zeptá, jestli už je to všechno.

Právě té chvíle se bojím.

Ne proto, že by nám udělal scénu. Spíš proto, že se možná pokusí své zklamání skrýt, aby nám nezkazil Vánoce.

Nechci si na Vánoce půjčovat. Ale chápu rodiče, kteří o tom uvažují

Ještě před několika lety bych asi nechápala, proč si někdo bere půjčku na vánoční dárky. Dnes už dokážu pochopit, co ho k tomu může vést.

Stačí, když se člověk podívá na reklamy, sociální sítě nebo nabídky obchodů. Všude na nás čekají dokonale zabalené dárky, šťastné děti a rodiče, kteří jim s úsměvem plní přání.

Nikdo už neukazuje lednový výpis z účtu.

Nechci kvůli Vánocům zadlužit rodinu. Nechci ani několik dalších měsíců přemýšlet, z čeho zaplatíme běžné výdaje. Přesto mě občas napadne, jestli bychom nemohli alespoň počítač pořídit na splátky.

Pak si uvědomím, jak absurdní to vlastně je. Celý rok se snažíme syna učit, že peníze nerostou na stromech a že ne všechno může mít hned. A já bych kvůli jednomu večeru byla ochotná na tyto zásady zapomenout.

Možná je čas říct mu pravdu

Čím víc se Vánoce blíží, tím víc si uvědomuji, že nejhorší by bylo nechat syna doufat až do Štědrého večera.

Asi si s ním budeme muset sednout a otevřeně si promluvit. Vysvětlit mu, že nový počítač je velký výdaj, na který si musíme postupně našetřit. Že jeho přání neodmítáme proto, že by si ho nezasloužil.

Možná mu nabídneme, že mu na počítač přispějeme a zbytek společně našetříme. Možná se podíváme po repasovaném zařízení nebo vymyslíme jiné řešení.

Vím, že bude zklamaný. A nejspíš se tomu nevyhneme.

Jenže možná je právě tohle jedna z těch nepříjemných rodičovských situací, kterými si musíme projít. Naučit dítě, že některá přání se nesplní hned, i když si je moc přeje.

Přála bych si, aby si jednou na letošní Vánoce vzpomněl kvůli společnému pečení cukroví, pohádkám a večeru, který jsme strávili spolu. Ne kvůli tomu, co pod stromečkem chybělo.

Ale zároveň nechci předstírat, že jedenáctiletému klukovi na dárcích nezáleží. Záleží. A má právo být smutný, když nedostane něco, po čem dlouho toužil.

Možná mě na tom všem nejvíc trápí, že jsem si ještě před pár lety myslela, že když budeme oba s manželem poctivě pracovat, nebudeme muset dětem vysvětlovat, proč si nemůžeme dovolit jejich vánoční přání.

Letos to vysvětlovat budeme.

A já jen doufám, že jednou syn pochopí, že jsme mu nedali méně proto, že bychom ho méně milovali.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz