Článek
První auto je pro mladého člověka velká událost
Náš syn si nedávno udělal řidičský průkaz. Jako většina mladých lidí v jeho věku z toho měl obrovskou radost. Konečně bude moci jezdit sám, nebude závislý na tom, kdo ho kam odveze, a získá zase o něco větší samostatnost.
Už během autoškoly si začal prohlížet inzeráty s ojetými auty. Nevybíral si žádné drahé značky ani luxusní modely. Chtěl obyčejné, spolehlivé auto, které ho doveze do školy, na brigádu nebo za kamarády. Dobře věděl, že na první auto nemá smysl utrácet statisíce.
S manželem jsme mu slíbili, že mu s pořízením pomůžeme. Něco si našetřil sám z brigád, něco přidáme my. Zároveň jsme ho ale chtěli vést k tomu, že peníze nerostou na stromě a že vlastnit auto znamená také platit pojištění, servis a pohonné hmoty.
O svém vysněném autě často mluvil i před prarodiči. Ukazoval jim fotografie, vyprávěl, jaké modely se mu líbí, a nadšeně plánoval, kam pojede jako první.
A právě tehdy jsme s manželem začali tak trochu doufat.
Doufali jsme, že mu prarodiče alespoň něco přidají
Nikdy jsme po tchyni a tchánovi nechtěli, aby našemu synovi kupovali auto. Ani by nás to nenapadlo. Víme, že je to velký výdaj a že nikdo nemá povinnost financovat svým vnoučatům jejich přání.
Přesto jsme si mysleli, že by mu třeba mohli nějakou menší částkou přispět. Nemuselo jít o desetitisíce. I pár tisíc korun by pro něj znamenalo hodně. Nejen finančně, ale především jako gesto, že mu prarodiče fandí a chtějí ho podpořit při vstupu do dospělého života.
Ostatně finančně na tom nejsou špatně. Mají vlastní bydlení, pravidelné příjmy a nikdy si nestěžovali, že by museli obracet každou korunu.
Když se proto jednoho dne zmínili, že začali obcházet autosalony a vybírat nové auto, zbystřili jsme.
Na okamžik nás dokonce napadlo, jestli synovi nechystají nějaké překvapení. Samozřejmě jsme si nepředstavovali, že mu koupí úplně nový vůz. Říkali jsme si ale, že třeba plánují obměnit vlastní auto a starší mu nabídnout, případně mu nějak pomoci.
Jenže skutečnost byla úplně jiná.
Nové auto dostane jejich čtyřicetiletá dcera
Při jedné rodinné návštěvě jsme se dozvěděli, že tchyně s tchánem skutečně vybírají nové auto. Jenže ne pro sebe a už vůbec ne pro našeho syna.
Rozhodli se ho koupit své dceři, tedy manželově sestře.
Je jí čtyřicet let, nemá děti, chodí normálně do práce a má vlastní příjem. Není v žádné tíživé životní situaci, alespoň o ničem takovém nevíme. Prostě by se jí nové auto hodilo a rodiče se rozhodli jí ho pořídit.
Přiznávám, že mě to zaskočilo.
Na jedné straně náš syn, který si právě udělal řidičák, chodí na brigády a snaží se našetřit na obyčejnou ojetinu. Na druhé straně dospělá žena, která už dávno pracuje a které rodiče pořizují nové auto.
Aby bylo jasno, své švagrové nic špatného nepřeji. Pokud jí chtějí rodiče udělat radost, je to jejich rozhodnutí. Jen mi nejde do hlavy, proč je pro ně samozřejmé koupit dospělé dceři auto, zatímco jejich vnuk, který si na své první auto poctivě šetří, od nich nedostal ani symbolický příspěvek.
Nejvíc mě mrzí ten rozdílný přístup
Možná si někdo řekne, že nám jde jen o peníze. Že závidíme švagrové nové auto a že bychom měli být rádi, že máme zdravého syna, který si může vydělávat.
Jenže o závist podle mě nejde.
Nečekala jsem, že prarodiče budou mezi své děti a vnoučata rozdělovat peníze rovným dílem. Chápu také, že vztah rodičů k vlastní dceři je jiný než vztah k vnukovi.
Přesto mi ten nepoměr připadá zvláštní.
Kdyby tchyně s tchánem neměli peníze, vůbec bych nad tím nepřemýšlela. Kdyby švagrová potřebovala auto kvůli zdravotním problémům nebo jiné vážné situaci, také bych to chápala. Jenže nic takového nám neřekli.
Z jejich vyprávění to působí jednoduše tak, že dceři chtějí dopřát nové auto, protože mohou.
A na vnuka si při tom ani nevzpomněli.
Syn naštěstí žádný příspěvek výslovně nečekal. O našem zklamání jsme mu neříkali a ani nechceme, aby měl pocit, že mu prarodiče něco dluží. Jeho radost z prvního auta mu rozhodně nehodláme kazit rodinnými spory.
Ale mně samotné to z hlavy nejde.
Manžel říká, že jsou to jejich peníze. Já s ním souhlasím, ale jen napůl
Když jsem se o tom bavila s manželem, nebyl tak překvapený jako já. Řekl mi, že jeho rodiče vždycky sestře hodně pomáhali a že už je na to zvyklý.
Podle něj nemá cenu to řešit. Jsou to jejich peníze a mohou si s nimi dělat, co chtějí.
V tom má samozřejmě pravdu.
Jenže znamená to, že se nad jejich rozhodnutím nesmíme ani pozastavit?
Mám pocit, že v některých rodinách se pomoc dospělým dětem bere jako naprostá samozřejmost, zatímco vnoučata se mají naučit postarat sama o sebe. Přitom právě pro mladého člověka, který teprve začíná, může mít i relativně malá finanční pomoc obrovský význam.
Možná mě na tom nejvíc mrzí, že prarodiče dobře věděli, jak moc se syn na své první auto těší. Poslouchali jeho plány, prohlíželi si s ním inzeráty a věděli, že si na auto šetří.
Přesto je nenapadlo přidat mu ani korunu.
Máme jim říct, že nás to zamrzelo?
Přemýšlela jsem, jestli bych měla tchyni něco říct. Ne vyčítat jí, že kupují švagrové auto. Spíš jí vysvětlit, že mě mrzí, že na svého vnuka vůbec nepomysleli.
Manžel mě ale odrazuje. Podle něj bychom jen vyvolali zbytečnou hádku a nakonec by to vypadalo, že se dožadujeme peněz.
A možná má pravdu.
Syn si své první auto nakonec pořídí i bez pomoci prarodičů. My mu přispějeme, on použije své úspory a bude mít radost z něčeho, na čem se sám podílel. Věřím, že si toho bude o to víc vážit.
Jen se nemohu zbavit pocitu, že prarodiče promarnili příležitost udělat mu radost a ukázat, že jim na jeho plánech záleží.
Samozřejmě mají právo koupit své dceři třeba deset aut. Ale já mám zase právo cítit zklamání, když vidím, jak rozdílně přistupují k jednotlivým členům rodiny.
Možná jsem nespravedlivá. Možná od prarodičů očekávám něco, co vůbec není jejich povinností.
A tak by mě zajímalo, jak byste se zachovali vy. Řekli byste prarodičům, že vás jejich rozhodnutí zamrzelo, nebo byste to nechali být? A připadá vám normální, aby rodiče koupili nové auto své čtyřicetileté pracující dceři, zatímco vnukovi na jeho první ojetinu nepřispějí vůbec nic?
