Článek
Jedna babička, ale dva úplně odlišné přístupy
Nikdy jsem si nemyslela, že budu jednou řešit, jestli má babička raději jedny vnoučata než druhá. Vždycky jsem zastávala názor, že prarodiče nejsou povinni hlídat a že mají právo užívat si svůj volný čas podle svého. Jenže poslední dobou si stále častěji kladu otázku, jestli je opravdu normální, aby jedna babička měla čas na vnoučata od dcery téměř každý den, zatímco na děti svého syna si ho nenajde ani jednou za měsíc.
Moje tchyně má dvě děti. Syna, tedy mého manžela, a dceru. Oba už mají vlastní rodiny a oba mají malé děti. Člověk by si řekl, že pro babičku je to krásné období, kdy může sledovat, jak její vnoučata vyrůstají. Jenže u nás to funguje trochu jinak.
Zatímco děti švagrové jsou u babičky jako doma, ty naše ji znají především z občasných rodinných návštěv.
Švagrová si může zajít na kosmetiku, já ani k lékaři
Nejvíc mě na celé situaci mrzí, jak samozřejmě tchyně přistupuje k hlídání dceřiných dětí. Švagrová potřebuje ke kadeřnici? Babička přijede. Chce si s manželem zajít na večeři? Děti mohou přespat. Potřebuje si v klidu nakoupit nebo jen odpočinout? Žádný problém.
A já? Když jsem před časem potřebovala na dvě hodiny k lékaři, zeptala jsem se tchyně, zda by mohla děti pohlídat. Odpověděla mi, že toho má poslední dobou hodně a že si potřebuje také někdy odpočinout.
Samozřejmě jsem to respektovala. Jenže o pár dní později jsem se dozvěděla, že celý víkend hlídala děti švagrové, protože si jejich rodiče vyrazili na wellness pobyt.
V tu chvíli mě to opravdu zamrzelo.
Ne proto, že bych měla pocit, že mi tchyně něco dluží. Ale proto, že jsem si uvědomila, jak rozdílný přístup k našim rodinám má.
Manžel to dlouho omlouval. Pak si toho všiml také
Zpočátku jsem o tom s manželem příliš nemluvila. Nechtěla jsem působit jako snacha, která si na tchyni neustále stěžuje. Když už jsem se zmínila, že mě její chování mrzí, manžel většinou odpověděl, že jeho sestra má s maminkou prostě bližší vztah.
To jsem chápala. Matka a dcera spolu mohou mít jiné pouto než matka a syn. Jenže proč by se tento rozdíl měl přenášet i na vnoučata?
Zlom přišel ve chvíli, kdy manžel sám požádal svou maminku, zda by nám nepohlídala děti na jedno sobotní odpoledne. Chtěli jsme si po dlouhé době vyrazit sami dva.
Tchyně mu odpověděla, že už je na hlídání stará a že nemá tolik energie jako dřív.
Ještě ten večer nám ale švagrová vyprávěla, jak se s maminkou domluvily na hlídání jejích dětí na následující týden.
Tentokrát už to zarazilo i manžela.
Nejhorší je, že si toho začínají všímat i děti
Dospělý člověk si podobné věci dokáže nějak vysvětlit. Může si říct, že lidé mají své oblíbence, že vztahy nejsou vždy spravedlivé a že nemá cenu se kvůli tomu trápit.
Jenže co mají dělat děti?
Nedávno se mě jedno z našich dětí zeptalo, proč mohou bratranci u babičky spát a ono ne. Nevěděla jsem, co odpovědět.
Nechtěla jsem říct, že je babička nemá tolik ráda. To si ostatně ani nemyslím a hlavně bych nikdy nechtěla, aby o sobě naše děti začaly pochybovat.
Jenže zároveň jsem jim nechtěla lhát.
Řekla jsem tedy, že každá rodina má trochu jiné zvyky a že se třeba někdy také domluvíme. Sama jsem ale věděla, že podobnou domluvu už jsme zkoušeli několikrát.
A právě v tom vidím největší problém. Nejde o to, že nemáme hlídání zdarma. Jde o to, že děti začínají vnímat, že jejich babička má na ostatní vnoučata čas, zatímco na ně ne.
Babička není povinná chůva. Ale měla by být spravedlivá?
Často slýchám, že dnešní rodiče jsou rozmazlení a očekávají od prarodičů automatickou pomoc. S tím nesouhlasím. Nikdo nemá povinnost hlídat cizí děti, a to ani tehdy, když jsou to jeho vlastní vnoučata.
Na druhou stranu si myslím, že pokud chce mít člověk se svými vnoučaty hezký vztah, musí pro něj také něco udělat.
A nemusí jít vůbec o hlídání.
Stačilo by, kdyby tchyně občas sama zavolala, pozvala naše děti na procházku nebo navrhla společné odpoledne. Jenže ani to se prakticky neděje. Veškerá iniciativa je na nás.
Někdy přemýšlím, jestli je problém v tom, že jsem snacha, nikoliv dcera. Možná se tchyně u své dcery cítí přirozeněji. Možná má pocit, že jí může do výchovy více mluvit. Nebo je jednoduše zvyklá, že dcera si o pomoc říká častěji.
To všechno bych dokázala pochopit. Jen bych ocenila, kdybychom si o tom mohli otevřeně promluvit, místo abychom stále poslouchali výmluvy o nedostatku času.
Rozhodla jsem se, že už o hlídání prosit nebudu
S manželem jsme se nakonec dohodli, že tchyni přestaneme o hlídání žádat. Nechceme se doprošovat něčeho, co druhá strana očividně dělat nechce.
Pokud bude chtít s našimi dětmi trávit čas, dveře má otevřené. Ale nebudeme ji přemlouvat ani jí připomínat, že má kromě dceřiných dětí také další vnoučata.
Mrzí mě to především kvůli nim. Sama jsem měla s babičkou krásný vztah a dodnes vzpomínám na společné víkendy, výlety i obyčejné chvíle strávené u ní doma.
Přála bych si, aby něco podobného zažily i moje děti.
Zároveň si ale uvědomuji, že vztah s babičkou se nedá vynutit. A že je možná lepší mít kolem sebe méně lidí, kteří o nás skutečně stojí, než se neustále snažit získat pozornost někoho, kdo ji věnuje jinam.
Možná jednou tchyně sama zjistí, že jí s našimi dětmi utekly roky, které už nikdo nevrátí. A já jen doufám, že jí to nebude líto až ve chvíli, kdy o společný čas přestanou stát ony.
