Článek
Nejsem člověk, který by očekával drahé dárky. K narozeninám mi úplně stačí kytka, čokoláda nebo přání. Opravdu nepotřebuji, aby někdo několik týdnů přemýšlel, čím mě ohromí.
Přesto jsem letos dostala dárek, na který asi jen tak nezapomenu.
Od tchyně.
Krabičku jsem poznala skoro okamžitě
Když jsem rozbalila balíček, chvíli jsem jen koukala. Uvnitř byl parfém. A nebyl to jen stejný typ nebo stejná značka, jakou jsme někdy kupovali.
Byl to podle všeho ten konkrétní parfém, který jsme tchyni s manželem dali před několika měsíci k Vánocům.
Vybrali jsme ho tehdy společně. Pamatuji si krabičku, vůni i to, že jsme řešili, jestli se jí trefíme do vkusu.
A teď ležel přede mnou jako můj narozeninový dárek.
První reakce nebyla ani vztek. Bylo mi strašně trapně.
Kupodivu ne za sebe, ale za ni.
Tchyně se tvářila naprosto normálně. Žádné zaváhání, žádné náhlé uvědomění. Prostě mi popřála a předala dárek.
V tu chvíli mi došlo, že si zřejmě vůbec nepamatuje, od koho parfém dostala.
Podezření jsem měla už dávno
Nebyla to úplně první situace, která mě zarazila.
Už několikrát jsem měla pocit, že věci, které tchyni darujeme, u ní záhadně mizí. Některé jsme u ní nikdy neviděli, přestože při rozbalování tvrdila, jakou z nich má radost. Jindy zase mezi řečí zmínila, že něco podobného věnovala známé nebo někomu z rodiny.
Nikdy jsem se v tom ale nešťourala.
Koneckonců platí, že jakmile někomu něco darujete, je to jeho. Může dárek používat, schovat do skříně, prodat nebo klidně věnovat někomu jinému.
A vlastně s tím nemám problém ani dnes.
Když dostanu něco, co nevyužiji, také mi připadá rozumnější poslat věc dál než ji nechat několik let ležet ve skříni.
Jenže podle mě existuje jedno nepsané pravidlo.
Nedarovat ji zpátky tomu, kdo vám ji původně dal.
Nejde o parfém ani o peníze
Možná to někomu bude připadat jako malichernost. Vždyť je to jen parfém. Tchyni třeba nevoněl, mně se hodí a ve výsledku se vlastně nic nestalo.
Jenže mě na tom zamrzelo něco jiného.
Když někomu vybírám dárek, přemýšlím nad ním. U parfému jsme navíc neutratili úplně zanedbatelnou částku. Chtěli jsme jí udělat radost.
Když se mi stejná krabička o pár měsíců později vrátila, působilo to najednou, jako by naše snaha neměla prakticky žádnou hodnotu.
Mnohem víc než samotné „posílání dárků dál“ mě ale dostalo to, že tchyně ani nevěděla, kdo jí parfém dal.
Kolik dárků asi musí člověk takhle odkládat a rozdávat, aby ztratil přehled o tom, od koho pocházejí?
Manžel se tomu skoro smál. Mně do smíchu nebylo
Po návštěvě jsem to řekla manželovi. Parfém si samozřejmě pamatoval.
Jeho první reakce byla spíš pobavená. Podle něj si jeho máma jednoduše nevzpomněla a není důvod z toho dělat rodinné drama.
Možná má pravdu.
Jenže já teď přemýšlím, jak se zachovat příště.
Mám dál kupovat tchyni k narozeninám a Vánocům dárky za stovky nebo tisíce korun a následně jen čekat, u koho skončí? Nebo jí začít dávat něco symbolického, případně spotřebního, co nebude několik měsíců cestovat po rodině?
A hlavně – mám jí říct, co se stalo?
V tu chvíli jsem mlčela
Mohla jsem se zasmát a říct: „Ten znám, vždyť jsme ti ho dali k Vánocům.“
Možná by to byla nejlepší reakce.
Jenže jsem to nedokázala.
Představa, že tchyni přímo před ostatními upozorním, že mi právě zabalila můj vlastní vánoční dárek pro ni, mi připadala ještě trapnější než celá situace.
Takže jsem poděkovala.
Ano, skutečně jsem tchyni poděkovala za parfém, který jsme předtím koupili my jí.
A teprve doma mi začalo docházet, jak absurdní to celé bylo.
Posílat dárky dál podle mě není ostuda. Zapomenout na dárce už trochu ano
Nechci tvrdit, že každý nevhodný dárek musí člověk z úcty skladovat navždy. Právě naopak. Pokud někomu nesedí parfém, kosmetika, kniha nebo třeba láhev alkoholu, nevidím nic špatného na tom, když ji věnuje někomu, komu udělá radost.
Jen by možná stálo za to pamatovat si, od koho dárek pochází.
Protože jinak se může stát přesně to, co u nás.
Dárek po několika měsících dokončí svůj malý rodinný okruh a vrátí se zpátky k člověku, který ho původně koupil.
Parfém jsem si nechala. Voní mi.
Jen ještě nevím, jestli se tchyně někdy dozví, odkud skutečně pochází. Část mě si říká, že nemá cenu kvůli takové věci vyvolávat konflikt. Druhá část má ale chuť se při nejbližší příležitosti úplně nevinně zeptat:
„Mimochodem, pamatuješ si, co jsme ti dali minulý rok k Vánocům?“
Možná bych se konečně dozvěděla, jestli skutečně zapomněla.
A možná bych se raději nedozvěděla vůbec nic.
