Článek
Vždycky ví, co je pro nás nejlepší
Když jsme se s manželem poznali, jeho vztah s matkou mi připadal hezký. Pravidelně si telefonovali, navštěvovali se a on jí pomáhal, kdykoliv něco potřebovala. Říkala jsem si, že muž, který se takhle chová ke své matce, bude jednou skvělým manželem a otcem.
Jenže postupem času jsem pochopila, že mezi hezkým vztahem a nezdravou závislostí může být velmi tenká hranice.
Moje tchyně má totiž jednu zvláštní schopnost. Nikdy nic přímo nezakazuje, nikdy nekřičí a málokdy se otevřeně hádá. Přesto nakonec bývá všechno podle ní.
Když jsme chtěli jet na víkend sami, najednou se necítila dobře. Když jsme plánovali Vánoce u mých rodičů, připomněla manželovi, že ona už tady také nemusí být dlouho. A když jsme se rozhodovali o větší investici, dokázala mu během jediného telefonátu vysvětlit, proč je náš nápad špatný.
Nejzajímavější na tom je, že manžel pak její názory prezentuje jako vlastní.
Stačí jeden telefonát a mám doma jiného muže
Naposledy se to stalo při plánování dovolené. S manželem jsme se domluvili, že letos pojedeme s dětmi k moři. Vybrali jsme hotel, spočítali rozpočet a oba jsme se těšili.
Pak zavolala jeho matka.
Nevím přesně, co mu řekla. Vím jen, že večer už manžel mluvil úplně jinak. Najednou byla dovolená zbytečně drahá, děti jsou prý ještě malé a peníze bychom měli raději šetřit.
Později z něj vypadlo, že maminka si myslí, že rozhazujeme.
Přitom o našich financích nemá téměř žádný přehled.
Když jsem se zeptala, proč do našeho rozhodování zasahuje, manžel se okamžitě postavil na její stranu. Prý to s námi myslí dobře a já jsem na ni zbytečně vysazená.
A přesně tak končí většina našich rozhovorů o jeho matce.
Ona je oběť. Já jsem ta špatná
Tchyně navíc dokonale ovládá hru na ublíženou matku.
Stačí, abych odmítla nedělní návštěvu, protože máme jiné plány. Manželovi pak zavolá, že nechce překážet, že chápe, že už pro něj není důležitá, a že si na samotu musí zvyknout.
Samozřejmě následuje výčitka směrem ke mně.
„Nemohla bys být trochu ohleduplnější? Vždyť je to moje máma.“
Jenže já mu přece nikdy nezakazovala se s ní vídat. Jen nechci, aby celý náš rodinný život řídila žena, která má vlastní domácnost a vlastní život.
Nejvíc mě mrzí, že tchyně nikdy nemusí nést odpovědnost za konflikty, které vyvolá. Ona přece jen poradila, měla starost nebo řekla svůj názor.
Problém jsem vždycky já, protože si dovoluji nesouhlasit.
Nechci soupeřit s jeho matkou
Často slýchám, že muž bude mít matku vždycky jen jednu. To je samozřejmě pravda. Jenže manželku má také proto, že se rozhodl založit vlastní rodinu.
Nečekám, že svou matku přestane mít rád. Nechci, aby přerušili kontakt, a už vůbec nechci, aby si mezi námi musel vybírat.
Chci pouze, aby pochopil, že o našem manželství, dětech a penězích máme rozhodovat my dva.
Začínám být unavená z toho, že každé naše rozhodnutí může zvrátit jeden telefonát. Že si musím obhajovat vlastní názory, zatímco názory jeho matky jsou automaticky považovány za rozumné.
A že když se ozvu, jsem označena za žárlivou snachu, která chce rozdělit rodinu.
Největší problém možná není tchyně
V poslední době si stále častěji pokládám jednu nepříjemnou otázku. Je skutečně hlavním problémem moje tchyně, nebo můj manžel, který jí takové chování umožňuje?
Ona se pravděpodobně nezmění. Celý život byla zvyklá, že její syn dá na její rady. A dokud jí to bude procházet, nemá důvod dělat něco jinak.
Jenže můj muž už dávno není malý chlapec, kterému maminka vybírá oblečení a rozhoduje, kam pojede na prázdniny.
Je dospělý, má ženu a děti. Přesto někdy působí, jako by se stále bál, že maminku zklame.
Nedávno jsem mu proto řekla něco, co ho viditelně zasáhlo. Že nechci, aby si vybíral mezi mnou a svou matkou. Ale že potřebuji vědět, jestli jsme vůbec schopni fungovat jako samostatná rodina.
Zatím na to nemám odpověď.
A možná mě nejvíc děsí představa, že jednou naše manželství neskončí kvůli nevěře, penězům nebo nedostatku lásky. Ale kvůli tomu, že v něm nikdy nebylo místo jen pro nás dva.
