Článek
Nechtěli jsme dar, jen trochu pomoci do začátku
S manželem jsme už několik let snili o vlastním bydlení. Žádný luxus, žádná vila s bazénem. Stačil by nám menší domek se zahradou, kde by naše děti mohly vyrůstat a kde bychom nemuseli každý měsíc posílat desetitisíce za nájem někomu cizímu.
Oba pracujeme, snažíme se šetřit a nikdy jsme nebyli zvyklí žít nad poměry. Jenže ceny nemovitostí rostly rychleji než naše úspory. Když jsme konečně našli dům, který se nám líbil a který bychom dokázali dlouhodobě splácet, narazili jsme na problém. Chyběla nám část vlastních prostředků, které banka požadovala k hypotéce.
Konkrétně šlo o 400 tisíc korun.
Pro někoho obrovská částka, pro jiného suma, kterou má odloženou na spořicím účtu. Věděli jsme, že manželovi rodiče jsou finančně zajištění. Mají splacený dům, slušné úspory a nikdy se netajili tím, že peníze pro ně nejsou zásadní problém.
Po dlouhém rozmýšlení jsme se rozhodli zeptat, jestli by nám částku nepůjčili.
Zdůrazňuji slovo půjčili. Nechtěli jsme žádný dar ani předčasné dědictví. Nabídli jsme písemnou smlouvu, jasně stanovené splátky a termín, do kdy peníze vrátíme. Samozřejmě jsme počítali i s tím, že by takovou půjčku musela schválit banka při posuzování hypotéky.
„Když na dům nemáte, tak si ho nekupujte“
Tchyně nás vyslechla a její odpověď byla rychlá.
„Když na dům nemáte, tak si ho nekupujte. My jsme si taky museli všechno vydělat sami.“
Manžel se jí pokusil vysvětlit, že nechceme žít na jejich účet. Že máme stabilní příjmy a potřebujeme jen překlenout období, než si vytvoříme dostatečnou rezervu.
Nepomohlo to.
Tchyně prohlásila, že půjčování peněz v rodině dělá jen problémy a že nechce riskovat rodinné vztahy. Tchán většinu rozhovoru mlčel a nakonec jen přikývl.
Odcházeli jsme zklamaní, ale jejich rozhodnutí jsme respektovali. Jsou to jejich peníze a mají právo s nimi nakládat podle svého.
Jenže pak přišlo něco, co změnilo můj pohled na celou situaci.
Švagrová odletěla na Maledivy. Za peníze rodičů
Manžel má o čtyři roky mladší sestru. Je jí přes třicet, má dobrou práci, vlastní byt a děti zatím neplánuje. S rodiči má velmi blízký vztah, což je samozřejmě dobře.
Už dříve jsme věděli, že jí rodiče občas finančně přilepší. Zaplatili jí například nové vybavení bytu nebo přispěli na auto. Nikdy jsem to příliš neřešila. Každá rodina funguje jinak.
Asi měsíc po našem neúspěšném rozhovoru ale švagrová nadšeně oznámila, že odlétá s přítelem na Maledivy.
Když jsem se jí zeptala, jestli našli nějakou výhodnou nabídku, s úsměvem odpověděla: „To máme od našich. Mamka říkala, že si máme užívat, dokud jsme mladí.“
Nešlo přitom o první podobnou dovolenou. Předchozí rok jí rodiče přispěli na cestu do Karibiku a ještě předtím na luxusní pobyt v Řecku.
Najednou mi došlo, že zatímco nám tchyně odmítla půjčit peníze na střechu nad hlavou, své dospělé dceři bez problémů financuje zážitky za desítky, možná i stovky tisíc korun.
A právě to mě zabolelo.
Manžel to nesl hůř než já
Zpočátku jsem o tom nechtěla mluvit. Nechtěla jsem působit jako závistivá snacha, která počítá peníze ostatním.
Jenže manžel si toho všiml sám.
„Takže sestře zaplatí dovolenou, ale nám nepůjčí ani korunu?“ zeptal se jednoho večera.
Bylo mi ho líto. Celý život se snažil být samostatný. Od rodičů si nikdy neříkal o drahé dárky, při škole pracoval a po jejím dokončení se rychle odstěhoval.
Jeho sestra naopak rodičovskou pomoc přijímala naprosto samozřejmě. A zdálo se, že čím více dostávala, tím ochotněji jí rodiče přispívali znovu.
Manžel nakonec matce zavolal. Nechtěl se hádat, jen pochopit, proč mezi ním a jeho sestrou dělá takový rozdíl.
Odpověď mě překvapila snad ještě víc než původní odmítnutí.
„Sestra nemá rodinu, tak jí chceme dopřát. Vy jste dva, oba vyděláváte, tak se musíte postarat.“
Jako by skutečnost, že jsme založili rodinu a máme děti, byla důvodem, proč si pomoc zasloužíme méně.
Nejvíc mě mrzí ten dvojí metr
Nejde mi o to, aby tchyně rozdělovala každou korunu přesně napůl. Ani si nemyslím, že rodiče mají povinnost dospělým dětem financovat bydlení.
Rozumím také tomu, že darovat někomu peníze na dovolenou je něco jiného než půjčit statisíce. U půjčky existuje riziko, že se peníze nevrátí, a takové rozhodnutí může být pro rodiče mnohem náročnější.
Co ale nedokážu pochopit, je způsob, jakým s námi tchyně jednala.
Kdyby řekla, že se bojí půjčovat tak vysokou částku, přijala bych to. Kdyby nám vysvětlila, že peníze potřebují jako rezervu na stáří, neměla bych jedinou námitku.
Místo toho jsme dostali přednášku o tom, že si máme pořizovat jen to, na co máme. A krátce nato jsme poslouchali nadšené vyprávění o další exotické dovolené, kterou rodiče zaplatili jejich druhému dítěti.
Přitom švagrové její dovolenou nepřeji o nic méně. Jen bych si přála, aby tchyně dokázala projevit podobnou velkorysost i vůči vlastnímu synovi.
Peníze jsme nakonec vyřešili. Rodinné vztahy už tak snadno ne
Dům, který jsme si vyhlédli, nám nakonec utekl. Než jsme stihli našetřit potřebnou částku, koupil ho někdo jiný.
Dnes dál bydlíme v nájmu a spoříme. S manželem jsme se shodli, že už jeho rodiče o žádnou finanční pomoc žádat nebudeme.
Na rodinné návštěvy chodíme dál. Děti mají babičku a dědečka rády a nechceme je zatahovat do sporů dospělých.
Přesto se něco změnilo.
Dříve jsem tchyni vnímala jako člověka, na kterého se můžeme v případě potřeby obrátit. Dnes už vím, že to tak být nemusí.
Možná si někdo řekne, že jsme rozmazlení a čekali jsme, že nám rodiče zaplatí bydlení. Jenže o to vůbec nešlo. Chtěli jsme půjčku, kterou bychom splatili. A především jsme věřili, že v rodině platí pro všechny alespoň trochu podobná pravidla.
Rodiče samozřejmě nemusí dát svým dětem stejně. Neměli by se ale divit, když jejich rozdílný přístup zanechá následky.
A tak si dnes kladu otázku: Je opravdu špatné cítit křivdu, když rodiče jednomu dospělému dítěti opakovaně platí luxusní zážitky, zatímco druhému odmítnou i návratnou pomoc s bydlením?
Nebo bychom měli prostě přijmout, že rodičovská spravedlnost někdy neexistuje?
