Vrah z roku 1931 možná naplánoval dokonalý zločin. Stačil mu jediný telefonát

Někdy stačí jediný telefonát, aby se člověku obrátil život naruby. William Herbert Wallace o tom v lednu 1931 ještě neměl nejmenší tušení. Byl obyčejným pojišťovacím agentem, žil s manželkou Julií v Liverpoolu a ve volném čase rád hrával šachy.

V pondělí 19. ledna zazvonil telefon v šachovém klubu, kam pravidelně docházel. Na druhém konci se ozval muž, který se představil jako R. M. Qualtrough. Chtěl s Wallacem projednat záležitost týkající se pojištění a požádal ho, aby následující večer přišel na adresu Menlove Gardens East, číslo 25.

Wallace v tu chvíli v klubu nebyl. Vzkaz mu předal jeden z ostatních členů.

Na první pohled nic neobvyklého. Pojišťovací agenti přece za klienty běžně docházeli. Jenže muž jménem Qualtrough zřejmě vůbec neexistoval. A stejně tak neexistovala ani adresa, kterou uvedl.

V úterý 20. ledna 1931 se Wallace rozloučil s manželkou a kolem tři čtvrtě na sedm večer vyrazil z domova.

Nastoupil do tramvaje a zamířil do jižní části Liverpoolu. Hledal ulici Menlove Gardens East. Jenže ať se ptal kohokoliv, nikdo mu nedokázal poradit.

Existovaly ulice Menlove Gardens North, South a West. Východní část však nikoliv.

Wallace se vyptával kolemjdoucích, pracovníků tramvajové dopravy i policisty. Marně. Po nějaké době hledání usoudil, že došlo k omylu, a vydal se zpátky.

Domů dorazil přibližně ve tři čtvrtě na devět.

A právě tady se z obyčejného večera stal jeden z nejpodivnějších kriminálních případů britské historie.

Když se Wallace vrátil, měl problém dostat se do domu. Nakonec se mu podařilo vejít zadním vchodem. U domu byli také sousedé, kteří později vypovídali o jeho návratu.

Uvnitř našel něco, na co se nedá připravit.

Jeho manželka Julia ležela na podlaze obývacího pokoje. Někdo ji opakovaně udeřil do hlavy a způsobil jí smrtelná zranění.

V domě byly známky možného hledání peněz. Z jedné schránky zmizela hotovost, ale jiné cennosti zůstaly na svém místě. Nebylo přitom zřejmé, že by se pachatel do domu dostal násilím.

Policie začala vyšetřovat vraždu, která měla hned několik podivných okolností.

Kdo věděl, že Wallace nebude doma? Proč ho někdo poslal na smyšlenou adresu? A jak mohl vrah zmizet, aniž by po sobě zanechal jednoznačnou stopu?

Vyšetřovatelé brzy obrátili pozornost právě na Williama Wallace.

Jejich teorie byla na první pohled jednoduchá. Co když si celý telefonát vymyslel sám? Co když potřeboval vytvořit dojem, že je v době vraždy na opačném konci města?

Policie zjistila, že záhadný telefonát přišel z veřejné telefonní budky nedaleko Wallaceova domu.

To bylo podezřelé.

Jenže vyšetřovatelé narazili na zásadní problém. Wallace byl v době svého večerního putování viděn několika svědky. A poslední známé spatření Julie naživu výrazně zužovalo čas, během kterého by ji mohl zavraždit.

Pokud byl pachatelem on, musel by svou ženu zabít, odstranit případné stopy krve, opustit dům a stihnout tramvaj v mimořádně krátkém čase.

Navíc se nenašla vražedná zbraň ani přesvědčivý fyzický důkaz, který by ho s útokem spojoval.

Přesto byl Wallace zatčen a postaven před soud.

V dubnu 1931 porota uznala Williama Wallace vinným z vraždy vlastní manželky.

Soud mu uložil trest smrti.

Muž, který tvrdil, že se pouze vydal za neznámým klientem, měl skončit na popravišti.

Jeho obhájci se ale odvolali. Upozorňovali především na skutečnost, že případ stojí na nepřímých důkazech a domněnkách.

V květnu 1931 odvolací soud odsuzující rozsudek zrušil. Dospěl k závěru, že důkazy nepostačují k bezpečnému uznání viny.

Wallace se dostal na svobodu.

To ovšem neznamenalo, že se podařilo zjistit, kdo Julii skutečně zavraždil.

Právě záhadný telefonát zůstává nejdůležitější součástí celého příběhu.

Pokud ho Wallace neuskutečnil sám, někdo jiný musel vědět, kde tráví pondělní večery, jak ho kontaktovat a jak ho následující den dostat z domu.

Nabízí se možnost, že vrah znal manželovy zvyky a potřeboval ho na určitou dobu zaměstnat.

Jiná teorie počítá s tím, že telefonát byl pouze žertem či podvodem, který s vraždou přímo nesouvisel. Pak by ovšem šlo o téměř neuvěřitelnou souhru okolností.

V průběhu desetiletí se objevovala jména dalších možných podezřelých. Jedním z nich byl Richard Gordon Parry, muž z Wallaceova okolí, kterého později zkoumali také autoři zabývající se případem.

Nikdy však nebylo soudně prokázáno, že by Julii zavraždil.

Záhadou zůstává i samotný průběh útoku. Julia pravděpodobně pustila pachatele dovnitř, nebo se do domu dostal jiným způsobem bez zjevného násilného vniknutí. Přesnou odpověď ale nemáme.

William Wallace zemřel v únoru 1933, pouhé dva roky po vraždě své manželky. Jeho jméno už nebylo spojeno s platným odsuzujícím rozsudkem, ale podezření ho provázelo až do smrti.

Případ se později stal předmětem knih, novinových článků i úvah známých autorů detektivek. Zabývala se jím například britská spisovatelka P. D. Jamesová.

Při čtení tohoto příběhu mě nejvíce zaráží jedna věc. Pokud někdo skutečně naplánoval vraždu tak, že nejprve vylákal manžela z domu, musel mít promyšlený nejen samotný útok, ale i způsob, jak zmizet.

A pokud byl vrahem Wallace, jak dokázal všechno provést v tak krátkém čase, aniž by po sobě zanechal usvědčující důkazy?

Dnes už zřejmě nikdy nezjistíme, kdo 20. ledna 1931 vstoupil do domu na Wolverton Street a připravil Julii Wallaceovou o život.

Jedno je však jisté. Někdo tehdy zavolal do šachového klubu, představil se falešným jménem a poslal muže hledat dům, který neexistoval.

A zatímco William Wallace bloudil ulicemi Liverpoolu, jeho žena zemřela.

Zdroje:

https://www.liverpoolcitypolice.co.uk/murders/julia-wallace-murder/

https://www.theguardian.com/books/2013/oct/28/pd-james-murder-julia-wallace

https://www.kentstateuniversitypress.com/2016/the-killing-of-julia-wallace-2/

https://www.williamherbertwallace.com/case-files/full-appeal-trial-of-william-herbert-wallace/

https://www.liverpoolworld.uk/news/crime/liverpool-true-crime-the-mysterious-unsolved-murder-of-julia-wallace-4022899