Za jejím nakažlivým smíchem se skrývala bolest. Osud Helenu Růžičkovou těžce zkoušel

V televizi běžela další repríza filmu Slunce, seno… a diváci se znovu smáli nezapomenutelné Škopkové. Ve stejné době ale Helena Růžičková prožívala chvíle, které by nepřál nikomu. Místo natáčení trávila čas v nemocnicích, kde bojoval o život její jediný syn. Když o něj přišla, osud jí připravil další ránu. Sama onemocněla rakovinou a krátce nato ztratila i milovaného manžela.

Přesto se na veřejnosti téměř vždy objevovala s úsměvem.

Helena Růžičková se narodila 13. června 1936 v Praze. Už jako malá vystupovala v baletu Národního divadla a zdálo se, že umění bude její budoucností. Po únoru 1948 se ale její sny zkomplikovaly. Kvůli politickému profilu rodiny se na vysněnou hereckou školu nedostala.

Vystudovala vyšší zdravotní školu pro zubní laboranty a nějaký čas se tomuto povolání skutečně věnovala. Herectví se však nevzdala. Nejprve pomáhala jako choreografka v divadle v Mladé Boleslavi, později pracovala jako jevištní technička v Příbrami. Teprve odtud vedla její cesta na divadelní prkna a před filmovou kameru.

Možná právě proto působila ve svých rolích tak přirozeně. Nepřišla do světa filmu z pohodlí školy, ale z obyčejného života.

Nehrála princezny ani osudové krásky. Přesto se stala jednou z nejoblíbenějších českých hereček.

Diváci si ji zamilovali už jako Heduš Homolkovou, později jako Škopkovou v trilogii Slunce, seno…. Nezapomenutelná byla také v pohádce Tři oříšky pro Popelku, ve filmu Pane, vy jste vdova! nebo v seriálu Vlak dětství a naděje, za který získala uznání odborné veřejnosti.

Její hlas, smích i bezprostřednost byly jedinečné. Diváci měli pocit, že ji znají osobně.

Jenže to nejdůležitější se odehrávalo mimo kamery.

Se svým manželem Jiřím Růžičkou prožila téměř půl století. Vychovali jediného syna Jiřího, který se stejně jako rodiče vydal na hereckou dráhu.

Když lékaři synovi diagnostikovali rakovinu, obrátil se jejich svět vzhůru nohama. Helena Růžičková se nevzdávala. Hledala možnosti léčby, byla mu neustále nablízku a věřila, že společně nemoc překonají.

V roce 1999 ale její jediný syn zemřel.

Bylo mu pouhých 43 let.

Lidé, kteří Helenu Růžičkovou znali, později vzpomínali, že právě tato událost ji zasáhla nejvíce. Sama o tom mluvila jen velmi opatrně. Věděla totiž, že bolest ze ztráty dítěte se slovy popisuje jen těžko.

Jako by osud zkoušel, kolik toho člověk dokáže unést.

Krátce po smrti syna lékaři diagnostikovali rakovinu také jí.

Podstoupila náročnou léčbu, opakované hospitalizace i chemoterapii. Přesto si zachovávala optimismus. V jednom z rozhovorů říkala, že se raduje i z maličkostí, protože právě ty člověku dávají sílu jít dál.

Ani tím ale těžké období neskončilo.

V září 2003 zemřel její manžel Jiří, s nímž prožila pětačtyřicet let. Během několika málo let tak přišla o oba nejbližší lidi.

Přestože sama bojovala s nemocí, neztratila zájem o ostatní. Po roce 1989 se věnovala charitativní činnosti, podílela se na vzniku Nadace Slon a podporovala děti z dětských domovů. Pomoc druhým považovala za samozřejmou součást života.

Její kolegové často vzpomínali, že i v době, kdy jí samotné nebylo dobře, dokázala rozesmát celé natáčení. Humor pro ni nebyl přetvářkou. Byl způsobem, jak čelit tomu, co nemohla změnit.

Helena Růžičková zemřela 4. ledna 2004 ve věku 67 let. Do posledních měsíců života bojovala s nemocí statečně a bez okázalosti.

Její filmy ale žijí dál. Každé Vánoce ji znovu vídáme jako Droběnu v Třech oříšcích pro Popelku, pravidelně se vrací i Škopková ze Slunce, sena nebo Heduš Homolková.

Možná právě proto na Helenu Růžičkovou dodnes vzpomínáme s takovou láskou. Nebyla jen skvělou herečkou. Byla ženou, která dokázala rozdávat radost i ve chvílích, kdy sama nesla obrovskou bolest.

A právě v tom spočívá síla jejího životního příběhu. Za nakažlivým smíchem se totiž často skrývala odvaha, kterou diváci na filmovém plátně nemohli vidět.

Zdroje