Článek
Před lety jsem se po škole, tak jako mnoho jiných, vydala na zkušenou do Anglie. Nejdříve jsem tam byla v jedné rodině, kde jsem vypomáhala s dětmi, ale po nějaké době jsem se začala protloukat na vlastní pěst.
Seznámila jsem se tam s lidmi z celého světa, kteří byli vesměs úžasní a našla jsem si nové přátele. Díky tomu se mi podařilo najít místo v jedné restauraci.
Nikdy jsem v restauraci nepracovala, takže začátky byly více než krušné. Restaurace měla otevřeno každý den, a to od rána až do noci. Byla jsem mladá, plná síly, ale i tak jsem bývala dost unavená. Samozřejmě jsem nepracovala každý den a ve volných dnech jsem se vydávala prozkoumat blízké i daleké okolí.
V práci se mi až tak nelíbilo, protože jsem zjistila, že tamní šéf by ze mne nejraději udělal svou placenou společnici. Nabídl mi to přímo a když jsem odmítla, přišel za mnou druhý šéf a snažil se mě přesvědčit, že to byl pouze vtip. Už to na mě nikdy nezkusil, takže jsem si nakonec trochu zvykla a nervozita z nového prostředí a lidí, postupně opadla.
Byla jsem většinou v kuchyni, kde jsem umývala nádobí a příležitostně jsem odklízela nádobí přímo na place. To se ovšem stávalo jen občas, když bylo opravdu plno.
Lidé na mě byli milí, ale kdo zná Angličany, ví, že můžou být trochu chladní a drží si odstup. Obzvláště milý byl starý pán, který byl stálý host a se kterým jsem dokonce ve svém volnu vyrazila na ryby.
Další milý zákazník, už ani nevím jeho jméno, se také dostavoval pravidelně. Byl to muž středního věku a dobře stavěné postavy, každopádně žádný fešák. Kolikrát pro mě měl milý úsměv a pár povzbudivých slov Někdy jsme si povídali a byl galantní a jindy mě ani nepozdravil. Přišlo mi to divné a vypadalo to, že je značně náladový. Nechápala jsem, proč je někdy tak příjemný a jindy je chladný a ignoruje mě. „Udělala jsem snad něco špatně?“ říkala jsem si v duchu a sledovala jsem toho podivného hosta.
Až jednou jsem přišla do práce a vše jsem konečně pochopila. U stolu totiž seděli dva muži, úplně stejní. Byla to dvojčata. Tak tohle mě ani ve snu nenapadlo. Šla jsem za kolegou a ukázala jsem na tyto dva bratry.
„Nevěděla jsem, že to jsou dvojčata,“ zmínila jsem se mu. Překvapeně se na mě podíval a řekl mi něco, co mě úplně rozhodilo. „Nejsou to dvojčata, oni jsou trojčata. Chodí sem každý týden a každý v jiný den.“
Zírala jsem na něho s otevřenou pusou. Tak tahle to tedy je! Nebyla to moje chyba, že mě zákazník ignoruje, byl to prostě někdo jiný!
Od té doby jsem respektovala, že se mnou tento zákazník jednou mluví a jindy mě ignoruje. Neměla jsem totiž ponětí, který z bratrů to zrovna je.
