Článek
👨🦰👟16:45 | René | Incident v předsíni
Říká se, že po padesátce přichází chlapský klid a životní nadhled. Ten kdo tohle vymyslel, pravděpodobně nikdy nestál v půl páté odpoledne v předsíni s roztaženýma rukama a nastavenou pusou, aby vteřinu nato schytal zásah slovním granátem.
„To je takový problém, dát ty boty aspoň ke zdi? A uklidni toho psa, vždyť mi z něj praskne hlava!“
Stojím tam s pusou našpulenou do prázdna jako idiot. Hlava mi to nebere. Pes se může radostí přerazit, hned na to nechápavě kouká a moje žena kolem mě projde jako bouřkový mrak. Žádné „ahoj“, žádný nádech… rovnou bída. V tu chvíli máte chuť se otočit na patě a jít ven, třeba na pivo. Před pár lety bych to tak možná udělal, nebo odjel na chatu, abych měl klid. Dneska už vím, že ty křivě vyzuté tenisky nejsou zločin proti lidskosti - jsou jen bleskosvod pro den, kdy jí tělo vyhlásilo válku. A taky vím, jaké to je, když vlastní tělo přestává poslouchat. Chlapská andropauza totiž není o nic větší hitparáda než ženský přechod, jen my o tom většinou zbaběle mlčíme.
Roztahané boty v předsíni
🩷 16:46 | Míša | Pohled z druhé strany
Celý den jsem fungovala na sto padesát procent. V práci uzávěrka, v hlavě seznam věcí, co musím stihnout a v těle pocit, že ve mně snad vybuchne Etna! Cestou domů se těším na jediné: ticho, klid a nádech.
Klíč do zámku, otevírám dveře a v předsíni leží ty jeho boty. Křivě, uprostřed cesty, líně skopnuté. Vteřinu předtím jsem ho chtěla obejmout. Ale ten pohled na ty boty ve mně zapálil rozbušku, kterou nešlo uhasit.
Vím, že za to ty boty nemohou. Vím, že za to nemůže ani on. Jenže v té chvíli máte pocit, že když nezařvete, explodujete zevnitř. Je to tichá bezmoc a hlasitá vzpoura, že vaše tělo i nervy jedou podle vlastních pravidel.
👨🦰17:15 | René | Strategický ústup a horký čaj
Před dvaceti lety bych obul ty tenisky, prásknul dveřmi a šel trucovat. Dneska už vím, že na hořící les, nebo doutnající sopku se benzín neleje.
Takže jsem sebral boty, dal je do botníku a psa poslal na zahradu na průzkum, aby nezavazel v palebné linii. Já jsem beze slova zamířil do kuchyně a zapnul rychlovarnou konvici. Žádná velká psychologie - velký hrnek, její milovaný čaj a lžička medu.
Když jsem vešel do obýváku, seděla na gauči s rukama v klíně. Hromosvod v očích byl už pryč, zbyla jen bezradnost a slzy únavy. „Udělal jsem ti čaj.“
Chvíli se dívala na stoupající páru, usmála se na mě a řekla: „děkuji a promiň“.
Pousmál jsem se taky. Koutky jí cukly a těžká deka co visela v předsíni, byla rázem pryč.
Horký čaj
Hlášení z bojiště
Stárnutí ve dvou není žádná procházka růžovým sadem. Občas je to zákopová válka s hormony, unavenými klouby a nervy na dranc. Ale po těch letech už člověk pozná, kdy je potřeba bojovat a kdy stačí mlčet, ustoupit o dva metry a v pravou chvíli postavit na stůl teplý hrnek.
Čaj dopitý, pes vpuštěn do bezpečné zóny a doma je zase mír. Tedy aspoň do chvíle, než někdo z nás špatně dovře ledničku.
Vítejte v projektu Mezi námi hormony.
Jak to máte doma po letech vy? Taky u vás občas bouchne předsíň kvůli naprosté blbosti, nebo už máte vytrénovaný svůj vlastní "protipožární systém"? Napište nám do komentářů, ať víme, že v tom nejsme sami.
V příštím díle vám povíme o tom, co se stane s chlapským sebevědomím, když tělo začne posílat signály, že motor už potřebuje zahřívat o něco déle.
René 👨🦰 & Míša 🩷
