Článek
Jsou okamžiky, které člověku nenápadně, ale nevratně změní život. Neprovází je velká slova ani dramatická gesta. Přesto v nich něco definitivně končí – a něco nového, zatím nejasného, začíná.
Pro mě takový okamžik přišel v roce 2011.
Jmenuji se Luděk Kopa. Nejsem sportovec, influencer ani motivační řečník. Jsem obyčejný člověk, který se jednoho dne při rutinním vyšetření dozvěděl, že má chronickou lymfocytární leukémii. A který se s touto informací musel naučit žít.
Darování krve jako samozřejmá součást života
Darování krve pro mě nikdy nebylo výjimečným činem ani důvodem k hrdosti. Byla to tichá, opakovaná samozřejmost, která se stala přirozenou součástí mého profesního života. Po desítky let jsem pravidelně a bezplatně docházel na transfuzní stanici – bez očekávání, bez potřeby uznání, bez pocitu, že dělám něco mimořádného.
Byl to zvláštní druh jistoty. Vědomí, že tělo funguje, že mohu dát něco ze sebe dál a že se na něj mohu spolehnout. Člověk při tom nepřemýšlí o krvi jako o symbolu. Je to jen rutinní úkon, krátké zastavení v běžném dni, návrat do práce, pokračování v životě.
Právě proto byl okamžik, kdy se při jednom z těchto zcela běžných odběrů objevily první odchylky, tak zneklidňující. Místo potvrzení zdraví přišlo ticho. Čekání. A postupné zjištění, že se role nenápadně obrací. Že to, co bylo po léta výrazem síly a stability, se stává začátkem zcela jiné cesty – cesty pacienta.
Diagnóza, která rozdělí život na „před“ a „po“
Další vyšetření a návštěvy lékařů postupně rozptýlily iluze. V červnu 2011 padla diagnóza, která život rozdělí na dvě části: před nemocí a po nemoci.
Nejde o dramatický zlom v jediné vteřině. Spíš o pomalé uvědomění, že některé věci už nikdy nebudou samozřejmé – a že jiné, dosud přehlížené, začnou mít větší váhu.
Následující roky nebyly jednoduché. Období klidu střídaly návraty nemoci, léčba, vyčerpání i nejistota. V roce 2017 jsem podstoupil transplantaci kostní dřeně – proces fyzicky i psychicky náročný, který člověka zbaví jistot a naučí ho trpělivosti.
Ani transplantace však nebyla definitivním koncem. V roce 2019 se nemoc vrátila. Další léčba, další adaptace, další učení se životu v nových podmínkách.
Nechci nemoc idealizovat. Leukémie není „dar“. Je to nemoc, která bere sílu, klid i část budoucnosti. Zároveň však člověka nutí zpomalit a položit si otázky, které by jinak nikdy nepřišly na řadu.
Když se změní měřítko věcí
Postupně jsem si začal uvědomovat, že se mi zásadně mění vztah k času. K výkonu. K očekáváním, která na sebe klademe – a která na nás často, aniž bychom si to připustili, klade okolí. Přestal jsem spěchat, přestal jsem se srovnávat, přestal jsem se ptát, zda „stíhám“. Místo toho jsem se začal víc dívat kolem sebe – a také dovnitř.
Změnilo se měřítko. To, co bylo dříve důležité, se posunulo do pozadí. Prostor začaly dostávat drobnosti, které jsem dřív míjel bez povšimnutí. Klidné ráno. Ticho. Možnost jít ven a nadechnout se. Pocit, že tělo spolupracuje – alespoň na chvíli.
Jednou z věcí, ke kterým jsem se v tomto novém nastavení postupně vrátil, byl pohyb. Ne jako výkon, ne jako soutěž, ale jako způsob, jak znovu navázat vztah se svým tělem. Jak mu znovu začít důvěřovat. Chůze. Obyčejná, pomalá, někdy nejistá. Krok za krokem, den za dnem, bez ambice někam „dojít“.
Stezka Českem: návrat důvěry v tělo
Prvním skutečným testem této nové důvěry se pro mě stala Stezka Českem. Dlouhá pěší cesta napříč vlastní zemí, která pro mě nebyla sportovní výzvou, ale zkouškou trpělivosti a respektu k vlastním limitům.
Poprvé jsem se na ni vydal v roce 2024. Šel jsem pomalu, bez tlaku na výkon, s vědomím, že každý den může být jiný. Tělo reagovalo různě, hlava také. Přesto jsem postupně zjišťoval, že i po těžké nemoci je možné jít dál. Ne rychle. Ne bez pochybností. Ale poctivě, krok za krokem.
Stezka Českem mi nevrátila zdraví. Vrátila mi důvěru– v tělo, v rozhodnutí jít, v to, že cesta nemusí mít rychlý cíl, aby měla smysl.
Camino Primitivo: cesta, která mě teprve čeká
Právě díky této zkušenosti se znovu ozvala myšlenka, která ve mně zrála už delší dobu. Camino Primitivo – nejstarší poutní cesta do Santiaga de Compostela. Ne jako turistická atrakce, ale jako tichá, symbolická cesta člověka, který se učí být přítomen.
V květnu roku 2026 se na tuto pouť chystám vyrazit. Mým přáním je dorazit do Santiaga 22. května, v den svých narozenin. Ne jako oslavu výkonu, ale jako poděkování. Za možnost jít. Za čas. Za cestu samotnou.
Proč tento text vzniká
Tento článek není výzvou k obdivu ani pokusem o dojemný příběh. Je to úvod. První zastavení. Představení člověka, který se rozhodl otevřeně sdílet svou cestu takovou, jaká je – se všemi pochybnostmi, omezeními, tichými obavami i drobnými vítězstvími.
V následujících textech se chci věnovat tomu, jak se žije s chronickou nemocí v běžném každodenním životě. Jak se člověk znovu učí chodit – doslova i obrazně. A také tomu, proč jsem se rozhodl vydat na dlouhou pouť, která mě teprve čeká.
Pokud se mnou na této cestě zůstanete, budu rád. A pokud si z těchto textů odnesete alespoň jednu myšlenku, která vám pomůže udělat další krok – jakýkoli, malý nebo velký –, pak má toto psaní svůj smysl.
