Článek
Téma sudetských Němců a jejich role v dějinách československého státu zůstává jedním z nejbolestivějších bodů středoevropské historie. Zatímco poválečný odsun je často diskutován z hlediska humanitárního, je nezbytné zasadit tyto události do kontextu radikalizace německé menšiny a zločinů, kterých se mnozí její příslušníci dopustili v období rozkladu a okupace Československa.
Hlavním hybatelem destrukce republiky byla Sudetoněmecká strana (SdP) pod vedením Konrada Henleina. Tato organizace se koncem 30. let stala prodlouženou rukou Adolfa Hitlera. Pod maskou boje za národnostní práva systematicky rozvracela demokratický systém. Tragickým vyvrcholením byl rok 1938, kdy polovojenské oddíly Freiwilliger Schutzdienst (FS) a později Sudetoněmecký sbor dobrovolníků (Freikorps) rozpoutaly v pohraničí otevřený teror.
Zločiny těchto milicí zahrnovaly brutální útoky na české četníky, finanční stráž a civilní obyvatelstvo. Symbolem jejich krutosti se staly přepady v Habartově, Bublavě či na dalších místech, kde byli čeští úředníci a jejich rodiny vražděni nebo odvlekáni do Německa. Po Mnichovské dohodě a následném vytvoření Protektorátu se mnozí sudetští Němci aktivně zapojili do represivního aparátu nacistického režimu.
Jako znalci místního prostředí, jazyka a poměrů se stali klíčovými postavami v řadách gestapa a SS. Podíleli se na vyhledávání odbojářů, perzekuci židovského obyvatelstva a dohledu nad nuceně nasazenými. Právě tato znalost „vnitřního nepřítele“ činila jejich působení obzvláště nebezpečným a efektivním. Mnozí z nich se podíleli na plánování a realizaci vyhlazovací politiky, která měla v konečném důsledku vést k úplné germanizaci prostoru a likvidaci českého národa.
Historické hodnocení této éry nemůže opomíjet fakt, že kolektivní tragédie, která následovala po roce 1945, byla přímým důsledkem předchozí dobrovolné služby zločinné ideologii, která odmítla spolužití a zvolila cestu násilí a genocidy.
