Článek
Dan byl výborný student, po maturitě šel na lékařskou fakultu a v roce 1969 práskl do koní a s několika lety lékařské praxe se objevil v Americe.
„Povídej mi o sobě, o Americe, co jsi dělal, o radostech, zklamáních, pokud nějaká byla,“ ptám se a koukám na toho starého kluka.
„Ale to víš , že jo,“ mručí Dan, „to víš že jo,“ pokračuje a muchlá se v kafi.
„Tady jsem začínal s chirurgií, tam jsem chtěl pokračovat, podařilo se po nostrifikaci diplomu, pouštěli mě k tomu a koukali mi na ruce, profesora jsem měl za zády, byl jsem pochopitelně nervózní, ale chápal jsem je…život ať je jakýkoliv je něco výjimečného a v chirurgii zmýlená platí, zatraceně platí…Byl jsem dost dobrý, ale ne výborný, a když mi před dvaceti pěti lety zemřela dcera Marianne na rakovinu prsu, byl jsem nešťastný a zoufalý tou lidskou a lékařskou nemohoucností, nedostatečností, praštil jsem s chirurgií, myšlení na zloducha rakoviny mě neustále pronásledovalo, nesoustředil jsem se, myslel na její záludnosti, absolutně nekontrolované chování, nespal jsem, v noci jsem otevřenýma očima koukal do stropu, plakal a vyčítal si, že jsem Marianne nedokázal pomoci.
Ráno se mi skalpel chvěl v rukou. Šel jsem od toho - musel jsem jít od toho. Pustil jsem se do studia léčiv. Snažil jsem se pochopit jednání tohoto živého organismu, pochopit jeho možné další cesty. Vymetal jsem výzkumáky, četl a četl věci o nádorové biologii a medicíně - strašná cesta - jenom za rok je o rakovině napsáno sto tisíc článků. Čuměl jsem do mikroskopu, začal jsem se věnovat mamografickému screeningu, genetice nádorů, úloze buněčného cyklu v normálních a rakovinných buňkách, abych se utvrdil, že chirurgie je pořád nejdůležitější v léčení rakoviny, ale… že stále prohráváme. I přes radioterapii, prevenci, genetiku i chirurgii. Každý druhý Američan - muž dostane ve svém životě rakovinu, každá třetí žena! Narůstal ve mně pesimismus.
Představ si denně se setkávat s nemocnými s touto strašnou a neuchopitelnou nemocí, kde několik generací lékařů, chemiků, biologů se snaží vymýšlet nové a zvítězit nad smrtí. Daří se někdy více, někdy málo, někdy vůbec. Zklamání. Jak se podívat těm postiženým lidem do očí, jak říci matce, že její dítě…atd.“
Dan měl oči v šálku nedopité kávy. A pokračoval.
„Představ si hledání skutečně jehel v kupě sena. Člověk má 21 000 genů, mimo to má lidský genom i 20 000 pseudogenů - lidský genom má 3 miliardy párů bazí, všecko je to složeno ze základních prvků života uhlíku, vodíku, kyslíku, dusíku a fosforu pospojovaných mezi sebou a tvořících složitější sloučeniny. To je vlastně základ našich bílkovin. Base - thyamin -adenin - cytosin - uracil. Buňky se rodí a umírají a rodí se nové. Dokonalá souhra buněk věky získaná, věky prověřovaná. Denně se obměňuje až 30 miliard buněk…
A pak najednou prásk. Mohou být napadeny virovou infekcí, pochopitelně nejenom, roli hraje genetika, vnější prostředí, přirozená i získaná imunita, buňky se brání, pokud není imunita těla dokonalá, podléhají, jsou ničeny , nedokážeme si představit tu kombinaci možností co se může stát. Je to neustálý boj mezi životem a koncem života, boj o přežití, mutace a zase mutace, boj o život od začátku lidstva.Nekontrolované dělení těch podivných expanzivních rakovinných buněk, exponenciální množení, jejich schopnost se skrývat v napadeném organismu i při nejintenzivnější léčbě a napadnout vzdálený orgán. A to i po letech. Hrozný nepřítel.“
Daniel měl náhle zamlžené oči, snad si vzpomněl na svou Marianne.
„Jednou,“ pokračoval Daniel, „mě v laboratoři navštívil můj známý, povoláním filozof a diplomat. ‚Povídej mi o té rakovině,‘ řekl. A já mluvil. Bylo to ve mně, jel jsem jako kolovrátek, on poslouchal. A pak přišel ještě jednou a potom ještě několikrát. Nakonec mi řekl: 'Vy bojujete, Dane, s tou potvorou tak, jak od pradávna bojují lidé mezi sebou. Chtějí území, chtějí vládnout - tedy hlavně muži, chtějí větší území, větší prostor. Budují si ego. Nedívají se na ztráty. Chceme to teď a hned. A to děláte i vy v boji s rakovinou. Zabít co největší počet nepřátel. Ano, já vím, tohle je proklatě jiná situace. Buď zvítězím nebo padnu. Ale obecně, když je nějaká strana u konce s dechem, je tady možná záchrana: diplomacie. Dáme vám něco co chcete, vy ale musíte odejít z našeho území atd. Nebo také vám dáme kus toho našeho území, a třeba si pak potřeseme rukou.
Co kdybyste, Dane, co kdybyste, nabídli podobný smír s podobnou diplomacií těm darebákům neporazitelným rakovinným buňkám ? A řekli jim, pochopitelně medicinálně: když zvítězíte, bude vás to stát hodně sil a hodně vašich buněk-kamarádů přijde o život. Ale pak zvítězíte a zároveň prohrajete. Zemře ten jedinec, nad kterým jste sice zvítězili, ale s jeho smrtí je to i vaše smrt. Pokud se domluvíme, tím že vám dáme určité území, tedy kus lidského těla a budeme vás třeba zásobovat, vy bude žít dál tak dlouho pokud bude žít ten napadený jedinec. Není to pro vás výhra?'
Víš kamaráde, to mi vrtá neustále hlavou,“ řekl mi Dan a dopil studenou kávu.
