Článek
Města i městyse zřizují obecní policii, která udává občany za nesložený štěrk, nevhodné parkování. Šedý mor je zpět. Lidé kritizují Jarka Nohavicu a vzývají Karla Kryla. Titulní foto nafotil pan Nepilý.
Ota Nepilý vzpomíná na Facebooku na tu Wroclav: „V posledních dnech se hodně mluví o Jarkovi Nohavicovi a o udělení Puškinovy ceny z rukou Vladimíra Putina. Vzpomínám, jak jsem ve starém velkém wroclavském divadle přišel jako fotograf do šatny s účinkujícími, kde byli spolu písničkáři z tehdejšího Československa i z emigrace a všichni si měli po letech co povídat. Jarek Nohavica seděl u stolu s nějakým mne neznámým pánem a oba kouřili cigarety. Jarek mne uviděl a pozdravil a viděl, že se nechytám, s kým to tam sedí, a tak začal na pána, s kterým seděl: ´Představuji Ti jednoho známého českého fotografa Otu Nepilého.´ Po odmlce dodal s pohledem na mne: „A tohle je Karel Kryl.“ Začal jsem blekotat a omlouvat se Karlovi, že jsem ho nepoznal, že u nás celých dvacet let nebyla k vidění žádná jeho fotka a že jeho písničky samozřejmě dobře znám a dokonce jsem se dostal ke všem jeho deskám vydaným ve švédském Šafránu… Jarek se tím vyloženě bavil a mne bylo chvíli trapně. Nakonec bylo vše super, asi jeden z nejlepších a nesilnějších koncertů v mém životě a dokonce jsem mohl pobývat s Karlem Krylem ve Wroclawi soukromě a být u natáčení rozhovoru pro polskou televizi. Moc děkuji, že jsem to mohl tehdy prožít a poznat Karla Kryla trochu blíž.“
Estébáci se o čím dál populárnějšího ostravského zpěváka začali vážně zajímat v roce 1984 kvůli udání jeho tehdejšího výborného přítele, rovněž písničkáře a bohéma Josefa Štreichla. Toho získala StB do svých služeb už v roce 1976, ještě na učilišti, kde ho chytili při kouření marihuany. „Buď půjdeš do vězení, nebo nám to podepíšeš,“ dali Štreichlovi na vybranou. Vyplašený kluk zvolil to druhé, ale ve výpovědích pak ani zdaleka neříkal jen nicotnosti. Od něj se estébáci dozvěděli, že si Nohavica půjčuje samizdatovou literaturu a nijak nehoří pro „socialistický“ způsob života. „Když si mě poprvé předvolali a potom volali jednou za čas, bál jsem se prostě říct ne. V mých očích byla StB hrozně mocná organizace. Neumím to popsat, nechci se vymlouvat, musím si osvěžit paměť, prolistovat osobní zápisky, texty písní. Nechci na tak závažnou otázku odpovídat povrchně. Nešlo o žádnou vteřinu, okamžik rozhodnutí. Asi jsem si myslel, že když dokážu obelstít různé schvalovací komise, které povolovaly mé koncerty, že dokážu ustát i ty estébáky. Že můžu mluvit, když nikomu neublížím,“ přemítá Nohavica s řadou odmlk. „Dnes vidím, že zdaleka nešlo o nějaké informace, které ode mě chtěli slyšet, ale že jsem se stal součástí důmyslné sítě, kterou potřebovali, sítě, která vlastně není rozpletená dodnes. Musím si ujasnit, co to je za síť, protože cítím, že v ní budu zapletený do smrti. Říkat, že jsem neublížil nikomu než sobě, asi nestačí. Je to komplikovanější, nejde jen o mě.“
Zatím poslední ilustrací snahy minulost spíš cenzurovat a škrtnout než pochopit je případ herce Jana Kanyzy. Podle registru v letech 1975–83 spolupracoval pod krycím jménem Honza s StB, šel ale k soudu, a ten navzdory všem důkazům rozhodl, že to „není pravda“. Z Kanyzova spisu je zřejmé, že se sešel s estébáky osmdesátkrát, brali jej dokonce do konspiračních bytů, aby se jejich úlovek známé osobnosti neprozradil na veřejnosti. Jenže ze spisu zároveň vyplývá, že byl pro estébáky bezcenným zdrojem, který předal dvacet zcela nevýznamných zpráv. StB nakonec spolupráci s „totálně nespolehlivým“ zdrojem sama zrušila. „Je plný nechuti plnit uložené úkoly,“ píšou estébáci při ukládání spisu do archivu. Kanyzovi známí z té doby připomínají, že herec o tom, že spolupracuje s StB, otevřeně mluvil. „Nic přede mnou neříkejte, jsem práskač,“ upozorňoval prý na večírcích. Kanyza neměl odvahu spolupráci odmítnout. Nicméně v dalších letech musel projevit odvahu osmdesátkrát, pokaždé, když jej estébáci předvolali a on kličkoval, mlžil, zastíral, aby jim nic neprozradil – aby se třeba neprořekl, co si myslí či co říkají jeho známí. Škoda, že popis takového života chybí ve veřejné představě „minulého režimu“. Že se ti, co jej prožili, nepodělí o své důležité a silné svědectví. Místo toho přibyl v registrech další cenzorský škrt – a možná tak jednou bude celý ten dokument, a česká minulost s ním, zcela přehledně „vyčištěn“.
Umělec je pouhým umělcem, nejsou žádným svědomím národa, jak se jim vnucuje. Stejně jako mlčící většina mlčí a mlčet bude. Moudrý člověk ví, že všechno bylo řečeno, že pravda bolí nejvíc, že bolest neškodí, že bez utrpení nelze existovat a že jedinou jistotou člověka je smrt. Tak proč si ubližovat?
Odkazy:
https://www.krajskelisty.cz/praha/20846-a-lito-mi-je-kauzy-nohavica-jak-dostat-do-drzky-od-obou-stran-a-druhy-zivot-gerber-zapisnicek-av.htm
https://www.respekt.cz/tydenik/2006/22/tajemstvi-jaromira-nohavici?srsltid=AfmBOooGm_s_o5MuQPtugrH-XFOIKBoaE1hFccXNnX4nbAJ3rWbC0lp5
