Článek
Když se v třeskutých zimních měsících scházeli lídři vládních stran, aby naplánovali strategii pro dobytí horní komory parlamentu, vypadalo to na papíře jako dokonalý plán.
Vzletná slova o maximalizaci zisků, historické šanci a pevném spojenectví tří subjektů zněla sebevědomě. Měla to být ukázková demonstrace síly a neporazitelného bloku. Jenže uběhlo pár měsíců, blíží se termín odevzdání kandidátek a politická realita dopadla na menší partnery s razancí padající kovadliny. Andrej Babiš si to zkrátka spočítal. Výsledek jeho excelovských tabulek byl k SPD i Motoristům naprosto nemilosrdný.
Abychom pochopili kuloární veletoč, musíme se podívat na samotnou podstatu fungování hnutí ANO. Není to strana se sentimentem ke spojencům, ale obří korporace. A v korporátním světě se fúze neuzavírají z lásky, ale výhradně pro okamžitý profit.
V momentě, kdy analytici z Průhonic vyhodnotili, že spojenectví s Okamurou a Macinkou nepřináší žádnou přidanou hodnotu, byl osud dohody zpečetěn. Tomio Okamura musel spolknout neředěnou dávku ponížení. Místo role rovnocenného partnera mu Babiš přidělil roli užitečného statisty, kterého lze beztrestně odkopnout.
Strach z toxického objetí
Oficiální zdůvodnění rozkolu z úst Karla Havlíčka zní pochopitelně velmi státnicky. Hnutí ANO je zkrátka největší stranou v republice, cítí se sebevědomě a má dostatek vlastních osobností. Skutečný důvod leží ovšem mnohem hlouběji a souvisí s většinovým volebním systémem.
K zisku senátorského křesla nestačí jen vyburcovat své tvrdé jádro, musíte ve druhém kole přesvědčit i nerozhodnuté a umírněné voliče. Musíte být oním přijatelným menším zlem.
A právě tady se skrývá ten největší problém. Spojení s SPD je pro obrovskou část umírněných voličů naprosto toxické. Značka radikální pravice, permanentního křiku a kontroverzních postojů funguje ve dvoukolovém systému jako polibek smrti. Regionální lídři ANO to vědí naprosto přesně.
Představa, že by jejich kandidát musel ve druhém kole obhajovat spojenectví s lidmi, kteří ještě včera na náměstích hlásali vystoupení z mezinárodních struktur, musela krajské manažery budit ze spaní. Raději tedy zvolili čistší cestu samostatné kandidatury a od Okamury dali ruce pryč.
Motoristé a kouzlo prázdné garáže
Zatímco SPD se alespoň tváří, že se pokusí v některých obvodech bojovat na vlastní pěst, situace u třetího koaličního partnera připomíná hořkou komedii. Strana Motoristé sobě, která ještě před pár týdny slavila masivní úspěch v evropských volbách a tvářila se jako štika v rybníce, musela vyložit karty na stůl. A ukázalo se, že v ruce nedrží vůbec nic.
Prohlášení předsedy jejich poslaneckého klubu o tom, že se soustředí raději na komunální volby, a to ještě jen v některých velkých městech, je naprostým demaskováním této formace.
Ukazuje se, že postavit kampaň na virálních videích a křiku o spalovacích motorech je jedna věc, ale vybudovat skutečnou stranu s regionálními strukturami je věc druhá. Motoristé v podstatě přiznali, že jsou jen prázdnou marketingovou schránkou. Nemají nikoho, koho by mohli postavit do prestižního souboje o Senát. Místo toho se pasovali do role fanoušků, kteří budou z tribuny jen „rozumně podporovat“ kandidáty silnějších dravců.
Opakování historických chyb
Pokud by měl Tomio Okamura ve svém okolí někoho, kdo čte učebnice moderní politické historie, mohl této blamáži snadno předejít.
Hnutí ANO totiž nepředvádí nic nového. Aplikuje naprosto stejný scénář, který už v minulosti úspěšně otestovalo na ČSSD a komunistech. Nejprve přijde fáze námluv a slibů o společném vládnutí. Poté, co Babišův stroj vysaje z partnera programová témata i voličskou základnu, přichází chladné odkopnutí.
Babiš moc dobře ví, že voliči SPD i Motoristů k němu mají blízko. Jsou to protestní hlasy, které slyší na ostrou rétoriku. Tím, že odmítl spolupráci, vyslal jasný signál: já nepotřebuji zprostředkovatele. Proč by měl dělat ústupky Okamurovi, když si může jeho voliče ve druhém kole vzít napřímo?
Když dojde na lámání chleba a volič SPD uvidí ve finále kandidáta ANO proti zástupci opozice, stejně to hodí Babišovu člověku. Pro hnutí ANO je nadcházející podzim absolutní win-win situací. Obhajuje jediné křeslo, takže může jen získat. Zato oběma zrazeným partnerům zbydou zřejmě jen prázdné ruce a tichý pláč v koutě.
Sledovat politické dravce, jak před volbami malují vzdušné zámky o věčném spojenectví a pak své menší partnery bez mrknutí oka hodí přes palubu, vyžaduje opravdu silnou dávku cynismu. Pokud vás mé texty baví, nacházíte v nich ostrůvek zdravého rozumu a pomáhají vám tenhle nekonečný vládní tyátr přežít ve zdraví, budu vděčný za symbolický příspěvek na moji tvorbu. Slibuji, že ho neutratím za nákup politických vysavačů ani za pronájem prázdných garáží pro Motoristy, ale půjde čistě na silnou kávu a provoz mé neustále opotřebovávané klávesnice. Obrovsky děkuji, že tu politickou komedii čtete se mnou!
