Článek
Kdyby se vás před měsícem někdo zeptal, jestli vás trápí budoucnost České televize, co byste řekli? Já bych asi mávl rukou. A podle průzkumů jsem nebyl sám, veřejnoprávní média většinu lidí nijak zvlášť nezajímala.
Pak koalice pustila zrušení koncesionářských poplatků do prvního čtení a hlasovalo se ve 4:36 ráno. Zaměstnanci ČT a ČRo vstoupili do stávky a na Václaváku a v dalších městech se sešly tisíce lidí. Sociologové, se kterými mluvily Seznam Zprávy, teď čekají, že na Letnou v neděli 15. listopadu přijde přes sto tisíc lidí.
Politiku nechám komentátorům. Mě zajímá něco jiného: co se v takové chvíli děje v hlavách lidí, kteří ještě nedávno o celé věci vůbec nepřemýšleli.
Když nám chtějí něco vzít
V psychologii se tomu říká averze ke ztrátě. Ztráta nás bolí víc, než nás potěší stejně velký zisk. Daniel Kahneman, který za tenhle výzkum dostal Nobelovu cenu, to odhadoval zhruba na dvojnásobek.
S veřejnoprávními médii je to jako s vodou z kohoutku. Dokud teče, neřešíme ji. Jakmile někdo oznámí, že ji zavře, najednou je to osobní. Podobně to vidí i analytik Ipsosu Michal Kormaňák: důvěra v ČT a ČRo je u nás vysoká, a když do nich někdo začne sahat, z okrajového tématu se stane důležité.
Lidé tedy nejdou do ulic za něčím novým. Jdou bránit něco, co už berou jako své.
Proč tolik vadí ta 4:36
Kdo trochu sleduje diskuze pod články, ví, že čas hlasování lidi rozčiluje skoro víc než samotný návrh. Má to své vysvětlení. Psychologové mluví o procedurální spravedlnosti. Sneseme i rozhodnutí, které se nám nelíbí, pokud máme pocit, že vzniklo poctivě. Když ale něco projde ve chvíli, kdy celá země spí, začne nám to vadit bez ohledu na obsah.
Spousta lidí platí poplatky nerada a o jejich zrušení by klidně diskutovala. Přesto jim vadí, jak to proběhlo. K tomu se přidává reaktance, tedy náš odpor ve chvíli, kdy máme pocit, že nás někdo obchází. Čím víc to vypadá, že nás nikdo nechce poslouchat, tím víc chceme být slyšet.
Kolik lidí musí jít, abych šel taky
Na demonstraci sám od sebe nejde skoro nikdo. Člověk si říká, že tam bude pár lidí, že bude vypadat divně a že to stejně k ničemu nebude. Americký sociolog Mark Granovetter popsal už v roce 1978 tzv. práh účasti. Každý z nás má v hlavě nějaké číslo, kolik lidí už musí jít, abychom se přidali. Někomu stačí deset známých, jiný potřebuje vidět plnou Letnou.
Úterní shromáždění tenhle práh pro spoustu lidí snížila. Podle sociologa Jana Herzmanna se v Praze a dalších městech dohromady sešly vyšší desítky tisíc lidí, a to bez velké přípravy. Kdo to viděl na sítích, dostal jasný signál, že v tom není sám.
Hraje roli i to, jestli věříme, že účast má smysl. Psychologové tomu říkají kolektivní účinnost. Jen naštvaný člověk zůstane doma, naštvaný člověk, který věří, že to k něčemu bude, vyrazí. Stávku lidé poznali přímo na obrazovce a podle Novinek klesla České televizi během ní sledovanost o čtvrtinu. Pro mnohé je to důkaz, že se něco hnulo.
Na náměstí už nejsou jen „ti stejní“
Všiml jsem si ještě jedné věci. Kromě novinářů a techniků z ČT a ČRo přišli studenti, herci a lidé ze sportu. Sociolog Navrátil v článku Seznam Zpráv upozorňuje, že se zapojuje i část společnosti, která dřív s Milionem chvilek nechodila.
To je z pohledu psychologie zásadní. S abstraktními hodnotami se moc neztotožňujeme, se skupinami ano. Když na pódiu stojí třeba komentátor, kterého znám z hokejových přenosů, nebo když jdou moji spolužáci, přestává to být akce „těch druhých“. Teorie sociální identity tomu říká přechod od já k my.
Dav není stádo
Dlouho se o davu psalo jako o něčem nebezpečném, kde člověk vypne mozek. Britský psycholog Stephen Reicher ale ve svých výzkumech ukazuje něco jiného. Lidé v davu se většinou chovají podle pravidel skupiny, ke které se v tu chvíli hlásí. Proto bývají velké pokojné demonstrace překvapivě ukázněné.
Svou roli hraje i datum. Martin Kratochvíl ze STEMu připomíná, že Letná bude jen dva dny před 17. listopadem. Pro hodně lidí tak nepůjde jen o poplatky.
A ti, kteří zůstanou doma?
Nechci dělat, že jde celá země. Velká část lidí to téma pořád nepovažuje za důležité a zrušení poplatků může brát jako úlevu pro peněženku. I to dává psychologicky smysl. Kdo ČT ani rozhlas nesleduje, nemá pocit, že by o něco přicházel.
Otázka je, co přijde po Letné. Velká demonstrace umí změnit náladu, ale jen na čas. Když lidé uvidí, že jejich účast nic nezměnila, příště už nepřijdou. Tomu se říká únava z aktivismu a zažili jsme ji už několikrát.
Pro mě je na celé věci nejzajímavější, jak rychle se to otočilo. Ještě před pár týdny to nikoho moc nezajímalo, dnes se počítá se stotisícovou demonstrací. A myslím, že víc než o peníze jde o to, jak se to celé stalo.
