Článek
Česká republika je světová špička. Ne v inovacích, ne ve výši platů, ale v konzumaci piva. Jsme na to nesmírně hrdí. Vyprávíme si vtipy o tom, jak ten náš zlatý mok je absolutně nejlepší na planetě a jak ho musíme bránit zuby nehty jako nějakou posvátnou relikvii. Jenže ruku na srdce. Je to opravdu poklad?
Nebo spíš olověná koule u nohy, kterou si dobrovolně a s úsměvem táhneme životem?
Všude kolem slyšíte ty stejné ohrané fráze o tom, jak je pivo vlastně tekutý lék. Jak ho i doktoři tajně doporučují na dobré trávení. Jak je přímo narvané těmi správnými vitaminy.
Je to únavné. Brutálně únavné poslouchat, jak jinak inteligentní lidé používají prachsprosté pseudovědecké výmluvy. Všechno jen proto, aby si sami před sebou omluvili svou každodenní nutkavou potřebu si prostě a jednoduše zandat.
Mýtus o vitaminu B a dokonalém trávení
Rozeberme si ten absolutně nejslavnější blud ze všech. Vitamin B. Ano, v pivu nějaký mikroskopický zbytek po kvašení je. Ale abyste z něj získali doporučenou denní dávku a reálně to vašemu tělu k něčemu bylo, museli byste těch kousků vypít tolik, že vás dřív spolehlivě zabije otrava alkoholem.
Hledat v pivu vitaminy je úplně stejná pitomost, jako koupit si celou krávu jen proto, že máte chuť na lžíci mléka do kafe. Nedává to smysl.
A co to slavné trávení po nedělním bůčku? Zkuste zapojit selský rozum. Alkohol je jed. Obyčejná toxická látka. Vaše tělo to moc dobře ví a jakmile ho do sebe kopnete, okamžitě přepne do krizového režimu a snaží se tu chemii co nejrychleji zlikvidovat.
Možná vám po těžkém obědě ten vychlazený půllitr pocitově „spláchne“ krk, ale dlouhodobě váš trávicí trakt spíš nemilosrdně devastuje. Je to jako opravovat porouchaný motor u auta tím, že do něj praštíte kladivem. Na chvíli to možná přeskočí a naskočí, ale po čase se vám to celé rozsype pod rukama.
To vám ovšem uhlazení markeťáci z nadnárodních pivovarů do reklamy nedají. Ti vám raději prodají pohodu u táboráku. Falešný pocit, že děláte něco pro své pevné zdraví. A my jim tu báchorku požíráme i s navijákem.
Funkční alkoholismus aneb Já to mám pod kontrolou
Přesouváme se k tomu nejpalčivějšímu a nejopomíjenějšímu problému naší kotliny. Funkční alkoholismus. V Česku to totiž není diagnóza, je to běžná společenská norma.
Je to ten úplně obyčejný soused, chlap nebo ženská, co ráno vstane, odvede děti do školy, odmaká si svých osm hodin ve fabrice nebo v kanclu, zaplatí složenky a večer se svalí na gauč. A jakmile padne tma, automaticky otvírá dvě nebo tři plechovky. O víkendu klidně pět kousků, protože se přece griluje.
„Vždyť je to přece jenom pivo,“ říkají. „Mám to naprosto pod kontrolou.“
Vážně? Zkuste si dát měsíc pauzu. Úplnou a tvrdou. Žádné výmluvy, žádné pivo k sekané. Najednou drtivá většina těchhle suverénů s překvapením zjistí, že ten jejich večerní relax je bez piva tak nějak křečovitý.
Že jsou neustále podráždění, protivní na manželku i na děti a vlastně vůbec neví, co se sebou a s volným časem. Tohle už dávno není kontrola. To je čistokrevná závislost. Sladká, voňavá a okolím stoprocentně tolerovaná závislost.
Máme tu snad nejhustší síť hospod a náleven široko daleko. Pivo v akci v supermarketu stojí běžně méně než obyčejná balená voda. Stát na tom kasíruje miliardy na daních, pivovary generují astronomické zisky a co z toho máme my? Kupujeme si expresní jízdenku k cirhóze jater a rozvráceným rodinám. Dlouhodobě okupujeme ty nejvyšší příčky světových tabulek v konzumaci čistého lihu na osobu.
Co na to průměrný občan, když mu tuhle statistiku ukážete? Ušklíbne se a pronese něco o tom, jací jsme pašáci.
Strach ze střízlivosti a brutální tlak okolí
Schválně si to běžte někdy na vlastní kůži vyzkoušet. Sedněte si v pátek večer s partou do hospody a s naprostým klidem si objednejte obyčejnou sodovku s citronem. Garantuji vám, že do třiceti vteřin se na vás sesypou křížové výslechy z celého stolu.
Co je ti? Bereš prášky? Jsi na antibiotikách? A pokud jste žena, okamžitě a bez ptaní následují gratulace k těhotenství.
Málokdo totiž snese pomyšlení, že prostě jenom nechcete nasávat. Lidé se vaší střízlivostí cítí vnitřně ohroženi. Nutí je to, aby se podívali sami na sebe do zrcadla a konfrontovali své vlastní, často nezdravé návyky.
A to sakra bolí. Podobně jako když si koupíte levné nářadí na jedno použití a soused si přinese profesionální vrtačku – taky mu raději řeknete, že zbytečně utrácí, než abyste si přiznali vlastní chybu. Raději vás svými uštěpačnými poznámkami dotlačí k tomu, abyste si to pivo objednali a nerozbíjeli jim jejich bublinu.
Máme panický strach ze střízlivosti.
Děsí nás zjištění, že bez promile v krvi už nebudeme tak středem pozornosti. Že se nedokážeme uvolnit. Že budeme muset čelit svým vlastním myšlenkám, nezaplaceným účtům a osobním průšvihům napřímo.
Alkohol u nás funguje jako takový levný deštník, pod kterým se všichni hromadně schováváme před problémy. Jenže když ten deštník druhý den ráno zavřete, zjistíte, že venku pořád silně prší. Pivo nevyřeší nic, jenom tu mizérii posune na zítřek. S tučným úrokem v podobě bolehlavu.
Je načase tenhle národní cirkus zastavit. Přestat velebit něco, co nás potichu a systematicky ničí. Pivo je prostě alkohol. A alkohol je tvrdá droga. To, že se u nás dá koupit na každé benzínce za pár drobných, na tomhle faktu vůbec nic nemění.
Díky, že jste dočetli tento článek až do konce a neodskočili jste si u toho nervózně pro jeden orosený kousek do lednice. Pokud vám tenhle pohled na věc dává smysl a chcete podpořit někoho, kdo nehraje podle not pivovarských lobbistů, zvažte prosím symbolický finanční příspěvek na mou další tvorbu. Každá vaše stovka mi uvolní ruce od psaní nudných PR textů pro korporáty. Díky vám budu moct dál naplno pálit do podobných mýtů a servírovat vám pravdu naprosto čistě, tvrdě a bez obalu.
