Článek
Na obrazovce svítí sbírka na opuštěné štěně, které někdo vyhodil u dálnice. Cílová částka sto tisíc padne dřív, než stihnete dopít ranní kávu. O dvě scrollování níže visí suchá zpráva o zničujícím zemětřesení s deseti tisíci oběťmi. Projdete ji zhruba se stejným emočním zaujetím, jako když v supermarketu čtete složení kuřecích párků.
Zní to cynicky. Popravdě to cynické je. Náš mozek má totiž empatickou kapacitu asi jako průměrná česká okreska v pátek odpoledne.
Zvládne jedno ubrečené štěně, jednoho konkrétního člověka s příběhem a jménem. Jakmile se na obzoru objeví dav, systém zkolabuje a raději hodí zpátečku. Nejsme psychopati, jsme jen biologicky zaseknutí v době kamenné.
Evoluční brzda
Vtip je v tom, že za to tak úplně nemůžeme. Behaviorální vědci pro náš morální zkrat mají celkem elegantní pojem, a to psychické znecitlivění. Náš hardware vznikal v době, kdy největší sociální bublina čítala zhruba padesát lovců a sběračů.
Nastavení bylo jasné: chraň Frantu od vedlejšího ohně, protože zítra s tebou půjde na mamuta. Záchrana někoho s konkrétní tváří je biologický pud. Tisíc cizích mrtvých je naproti tomu pouhá abstrakce.
Jsme nastavení tak, abychom reagovali na to, co vidíme a chápeme. Čísla na nás nefungují. Křivka našeho soucitného vyhoření letí strmě dolů hned ve chvíli, kdy místo jednoho trpícího ukážete dva. Najednou se zodpovědnost ředí. Matematika tu funguje přesně naopak, než byste logicky čekali.
Účetnictví dobrých skutků
Na rovinu, média to vědí už dávno. Proto dostanete na talíři ve zprávách osud jedné konkrétní holčičky, která ztratila panenku v troskách, a nikoli excelovou tabulku zničené infrastruktury. Když máte zachránit tisíce lidí, máte pocit, že přiléváte kapku do moře, které se beztak vylije. A my Češi moc dobře víme, že investovat energii do něčeho, co nemá jasný výsledek, je jako opravovat svodidla na D1. Zbytečná a nekonečná práce.
Když ale pošlete peníze na operaci štěněte, vidíte ho za týden běhat za míčkem. Tímhle mikro-dobrem si vlastně kupujeme čisté svědomí. Ego dostane nažrat, máme odškrtnuto. Že systémově selháváme v řešení velkých průšvihů, nás už tolik netrápí.
Záchrana jednotlivce nám dává pocit božské kontroly nad chaosem, zatímco katastrofy nám jen surově připomínají, jak malí a bezvýznamní ve skutečnosti jsme. Možná to kulhající štěně nakonec nepotřebuje nás, ale my zoufale potřebujeme jeho, abychom se nezbláznili z toho, že nedokážeme opravit celý svět.
Pokud vám dnešní text ukázal, jak moc nás řídí pravěké instinkty, budu rád i za symbolický příspěvek na moji tvorbu. Považujte mě třeba za takové opuštěné novinářské štěně – vaše hlava tu investici do jednoho konkrétního autora zpracuje mnohem lépe, než kdybyste se snažili zachraňovat celou mediální scénu.
Zdroje:
https://www.sciencedirect.com/science/article/abs/pii/S0749597818302930
https://www.facinghistory.org/resource-library/whats-psychic-numbing-got-do-me
https://www.arithmeticofcompassion.org/psychic-numbing
https://greatergood.berkeley.edu/article/item/the_evolution_of_empathy
